ŽĎÁR NAD SÁZAVOU – Mše svatá v poutním kostele na Zelené hoře

Památka UNESCO, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, se pro letošní rok zapojuje do projektu Moravské národní obce „ke zpří­stupnění památek“ výjimečným způsobem: v sobotu 4. července 2015, v před­večer svátku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje se koná v kostele od 16.30 ho­din mše svatá s nedělní platností. Na bohoslužbu nás zve místní pan farář, P. Mgr. Vladimír Vojtěch Záleský. Se souhlasem kastelánky na Zelené Hoře, paní Bc. Lenky Houbové, můžeme tuto významnou památku uvést na seznam pamětihodností Mo­ravské národní obce. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci.

 

„Santiniho Zelená hora je báseň, stavby dvacátého století jsou jen slogany.“

prof. PhDr. Mojmír Horyna, CSc.

 
 
 
     Vršek Strmá hora či Černý les u Žďáru nad Sázavou (v 18. století po vymýcení přejmenovaný na Zelenou horu) stojí v sousedství cisterciáckého kláštera „Fons Beatae Mariae Virginis“ (Studnice Blahoslavené Panny Marie), založeného roku 1251 moravským velmožem Bočkem z Obřan (asi 1208 — 1255) a zrušeného v roce 1784. První mniši sem přišli v roce 1252 z českého kláštera v Nepomuku (dříve Pomuku) na Plzeňsku, odkud si podle pověsti přivezli sošku Panny Marie Studniční. Další pocházeli z moravského Velehradu, bavorského Waldsassenu či dolnorakouského Heiligenkreuzu.
     Název žďárské Zelené hory je odvozen od Zelené hory nad Nepomukem, poblíž které stával mateřský cisterciácký klášter (1144 — 1420/1564). Nedaleko se také narodil a byl vychován svatý Jan Nepomucký (asi 1345 — 1393), kněz, generální vikář pražské arcidiecéze a oběť rozepří mezi církví a státem. Král Václav IV. (1361 — 1419) jej nechal mučit, zavraždit a shodit z Karlova mostu do Vltavy. Podle legendy se tak stalo kvůli zpovědnímu tajemství královny Jany Bavorské (asi 1356 — 1386), které nechtěl králi prozradit.
     Dne 17. dubna 1393 nalezli Janovo tělo rybáři, údajně podle pěti světel (hvězd) kolem jeho hlavy. Ještě téhož roku téměř vyschla řeka Vltava, což lidé pokládali za trest Boží. V závěru 14. století je Jan označován již za svatého mučed­níka: „iam martyr sanctus“. Dne 15. dubna 1719 byl otevřen Janův hrob v pražské katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha a ověřeny jeho ostatky. Při manipulaci s lebkou vypadla z kalvy organická hmota velikosti velké lžíce (pozůsta­tek mozkové tkáně), domněle pokládaná za světcův jazyk, zachovaný nevysvětlitelným způsobem.
 
     Toho roku pojal Václav Vejmluva (1670 — 1738), opat cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou a neobyčejný milovník umění a šifer, záměr vybudovat východně od kláštera poutní kostel Jana Nepomuckého. Plány stavby na zákla­dě Vejmluvovy ideje vypracoval geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel (1677 — 1723), bohemizovaný Ital, jehož rod přišel do Čech kolem roku 1630. Přestože byl od narození částečně ochrnutý, vyučil se kameníkem a studoval malířství. Zajímal se o umění antiky i gotiky.
     V Itálii se seznámil s obdivuhodným dílem Francesca (Castelli) Borrominiho (1599 — 1667), italského architekta dyna­mického baroka a průkopníka iluzionistické architektury a jeho následovníka Camilla-Guarina Guarini (1624 — 1683). Částečně navázal také na architektonické tvarosloví svého přítele Jana Křtitele Matheye (1630 — 1695), který tehdy působil v Čechách a dokončil mnohé jeho zakázky. Byl rovněž ovlivněn tvorbou Jana Bernarda Fischera z Erlachu (1656 — 1723). Santini pracoval v Čechách i na Moravě pro vlivné osobnosti a byl velmi váženým a uznávaným. Nesmírné zaujetí postavou Jana Nepomuckého dokazuje svým členstvím ve svatojánském bratrstvu.
     Základní kámen poutního kostela na Zelené hoře byl položen 16. května 1720. Funkci provádějícího stavitele převzal kutnohorský kameník Jan Jakub Vogler (asi 1677 — 1742) a po něm chrudimský měšťan Donát Morazzi (? — 1726), který spolupracoval se svým synem Donátem Theodorem Morazzi (1706 — 1759). Mezitím, 31. května 1721, proběhlo v Římě blahořečení Jana Nepomuckého papežem Inocencem XIII. (1655 — 1724) na základě prokazované úcty.
 
     Toho roku získal opat Vejmluva cennou svatojánskou relikvii, lingullu — kůstku, ke které býval přirostlý světcův „jazyk“. Hotový chrám na Zelené hoře byl vysvěcen 27. září 1722. Kostel stojí na centrálním půdorysu pětihroté svato­jánské hvězdy s pěti trojúhelnými kaplemi a obklopený desetihrotou mariánskou hvězdicí ambitů, dokončenou v roce 1769. Ta připomíná desetistěnnou studnici v jižním ramenu žďárského klášterního ambitu z konce 13. století. Gotizující pojetí poutního kostela mělo navodit dobu, v níž světec žil a symbolizovat přenos zaniklého kláštera z Nepomuku do Žďáru. Takovéto přehodnocení gotických prvků nemá v Evropě obdoby. Santini nepovažoval gotiku za starý či překonaný sloh, ale naopak za způsob konstrukce.
     Hrotitá okna a portály jsou aluzí na svatojánský jazyk, trojhrotá okna pak symbolizují Nejsvětější Trojici. V inte­riéru zaujme originálně řešený gotizující opěrný systém, věnec kaplí, štukový dekor lomených oblouků nik a množství nádherných průhledů. Zavěšená zrcadla symbolizují zrcadlení mariánské studnice. Průchozí tribuna prvního patra a oken­ní pás připomíná katedrální triforium. Desetidílnou galerii druhého patra lemuje balustráda s atributy světce (písmena X = chí). Ve vrcholu kopulové klenby, tvořené pěti cípy klenebních lunet ozdobenými hvězdami, spatřujeme motiv svato­jánského jazyka (hlavní objekt kultu), obklopeného kruhem plamenů, z něhož šlehají paprsky.
     Hlavní oltář pochází z let 1725 až 1727 a zhotovili jej Jan Pavel Cechpauer (asi 1670 — 1728) a Ignác Rohrbach (1690 — 1746). Ústřední motiv tvoří socha Jana Nepomuckého stojící na zeměkouli poseté osmihrotými hvězdami, která je nesena trojicí andělů. Za ním se nachází iluzivní drapérie znázorňující nebeskou klenbu. Nad kompozicí se vznáší symbol Nejsvětější Trojice (Boží triangl s paprsky) s dalšími anděly a andílky po stranách. Oltáře v bočních kaplích jsou zasvě­ceny čtyřem evangelistům (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) a mají navozovat postavení Jana Nepomuckého jako pátého evangelisty.
 
     Dne 27. ledna 1725 byl v Praze opětovně zkoumán nalezený „jazyk“, který asi třičtvrtě hodiny po vyjmutí z relikviáře naběhl a zčervenal, což bylo užaslými přítomnými označeno za další zázrak. Na základě mnoha jiných zázraků a přímluv­ných modliteb byl Jan Nepomucký svatořečen papežem Benediktem XIII. (1649 — 1730) dne 19. března 1729. V Praze byly v říjnu toho roku uspořádány velkolepé oslavy. Svatý Jan Nepomucký se stal patronem mlčenlivosti, zpovědního ta­jemství, mostů, lodníků, vorařů a proti povodni; je také zemským patronem Čech i Bavorska, městským patronem Mnichova, řádovým patronem jezuitů a domácím patronem Habsburků.
     Santiniho stavba poutního kostela, prodchnuta dokonalostí a světlem, byla roku 1994 zařazena na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Hvězdicový půdorys, vzájemný průnik prostorových útvarů, dynamičnost sta­vební hmoty, jež popírá veškerou tíhu zdiva, to vše svědčí o výjimečnosti této architektury. Kostel sv. Jana Nepomuc­kého na Zelené hoře (včetně souvisejících pozemků a Dolního hřbitova) byl v roce 2014 po více než 50 letech vrácen církvi. Vážení milovníci umění, využij­te sváteční čas k návštěvě této skvostné moravské památky.
 

 
 
 
 

Mgr. Jan Studeník

Moravská národní obec

 
 
 
Foto © Michal Vytlačil