Zpráva o zimním putování po moravsko-slezské hranici

Ondřej Hetmánek (fotogalerie z cesty)

Aby nic nebylo jednoduché a jednoznačné, jako ostatně vše v historii střední Evropy a zemí koruny „české“, naše putování, avizované jako putování po moravsko-slezské hranici započalo v pátek 9.2. v Čechách v Červeném Potoku a postupovalo zpočátku cípem Čech, který se táhne po pravém břehu Moravy až téměř k vrcholu Králického Sněžníku po zimním běžkařském okruhu zvaném „Zbojnická“ a následně po hranici Čech a Kladska. 

Kladsko kdysi bylo hrabství, které bylo součástí Čech (takže vlastně zde ani žádná zemská hranice neexistovala) a bylo odtrženo od Čech až po prohrané První slezské válce, kdy bylo roku 1742 Vratislavským mírem připojeno jako země se zvláštním postavením k Prusku a tím zde de facto vznikla hranice státní.
Na ilustračních mapkách vidíme černou přerušovanou čarou trasu našeho putování a červenou čarou schematicky naznačenou moravskou hranici, kterou zobrazuje portál mapy.cz po zadání do vyhledávání hesla „Morava“.

první den putování:

Počasí bylo zpočátku pod mrakem a postupně jsme se dostávali až do úrovně oblačnosti. Pod vrcholem Sněžníku jsme z hranice uhli doleva do Kladska, jež je součástí dnešního Polska a chvíli v mlze hledali chatu Schronisko na Sněžníku, kde jsme spočinuli a občerstvili se českým pivem Opat z Broumova za pro nás neuvěřitelnou cenu 70 Kč (10 zlotych – info pro potencionální další výletníky – na této chatě normálně berou i koruny), bohužel navíc lahvovým a teplým. Tato urážka zdravého rozumu a dobrého vkusu nám dodala další odhodlání k výstupu až na vrchol Sněžníku a následnému sestupu na chatu Návrší, kde na nás jako obvykle čekala vyhlídka na večer s poctivým čepovaným moravským pivem Holba – Šerák za v našich končinách obvyklé ceny.
Při výstupu k vrcholu jsme konečně vystoupili nad mraky do nádherného zimního slunečného odpoledne (obr. 1.1 ve fotogalerii) a na základě aplikace mapy.cz jsme pod vrcholem určili historický trojmezník Čech, Moravy a Kladska, který aktuálně tvoří nikterak zvlášť označený poněkud mohutnější hraniční kámen mezi Polskem a ČR (obr. 1.2 – 1.4).

první den putování:


Domnívám se, že zde se případně nachází pole pro aktivitu moravských, ale i českých patriotů a nadšenců, kdy tento trojmezník by si jistě zasluhoval minimálně informační tabuli o jeho historickém (a snad i budoucím) významu. V dáli na severozápadě za trojmezníkem z mraků vykukovala, jak říkává kamarád z Čech, nejvyšší hora Slezska Sněžka…
Dále jsme již vystoupili až na samotný vrchol Sněžníku (obr. 1.6), jehož nejvyšší bod na kladské straně tvoří ruiny historické rozhledny Wilhemswarte, pojmenované po císaři Německa Wilhelma. Tato dominanta vrcholu byla bohužel po druhé světové válce ponechána svému osudu bez údržby a následně byla strhnuta… (viz https://www.treking.cz/regiony/wilhelmswarte.htm ) (obr. 1.7). Vrchol Králického Sněžníku se svou výškou 1424 m. n.m. je třetí nejvyšší horou Moravy po Pradědu (1492 m.n.m) a Vysoké Holi (1464 m.n.m.).
Odtud jsme vstoupili na Moravu (obr. 1.8) a pohlédli na nad mraky vykukující další vrcholy naší cesty tvořící již skutečně moravsko-slezskou hranici – Keprník, Praděd a Vysokou holi (obr. 1.9 a 1.10). Dále jsme sjeli k zbytkům základů Lichtensteinovi chaty, jež za minulého režimu potkal stejný osud jako rozhlednu (viz https://www.treking.cz/regiony/lichtensteinova-chata.htm ) a k slůněti, které zde umístili místní umělci ze Šumperka ve třicátých letech a jež se stalo symbolem Sněžníku (obr. 1.11). (viz http://www.sneznik.cz/cz/socha-slunete/ ). Dále jsme zamířili k prameni Moravy, kde jsme zapili slivovicí náš úspěch a zapěli do velebného večera obráceni na jih ku celé Moravě hymnu Moravy… (obr. 1.12-1.17)
Pramen Moravy, tedy řeky která dala celé naší zemi jméno, a která plyne od její severní výspy až po nejižnější cíp, by si jistě také zasloužil reprezentativnější architektonické ztvárnění, kde by vévodily zemské symboly Moravy, ale především by si zasloužil ležet na administrativně reálně existující Moravě a nikoliv v podivnosti našeho postbolševického režimu v pardubickém kraji, což je už samo o sobě urážka Moravy a všech Moravanů. Snad se toho jednou v pro Moravu příznivějších časech dočkáme, to však záleží především na vůli a odhodlání samotných Moravanů…
Za západu slunce jsme sestoupili do potemnělých mračen, kde na nás naštěstí na konci náročného dne čekala hřejivá a pohostinná náruč chaty Návrší. (obr. 1.18 – 1.20).
Další den našeho putování, tedy v sobotu, jsme se pohybovali poblíž či po kladsko-moravské hranici a postupovali jsme přes Kladské sedlo, které odděluje masiv Králického Sněžníku od Rychlebských hor. Přes toto sedlo vedla stará cesta z Moravy do Kladska (obr. 2.1 a 2.2). Přes chatu Paprsek (obr 2.3) jsme se na závěr dne dostali k moravsko-slezské hranici, která začíná na státní hranici nedaleko hory Smrk, kde je tedy další historický trojmezník tentokrát kladsko-moravsko-slezský. Sobotní putování bylo zakončeno v Petříkově, který leží doposud na Moravě nedaleko Ramzovského sedla, které tvoří hranici mezi Moravou a Slezskem.

druhý den putování:

Třetí den našeho putování v neděli jsme vyrazili z Petříkova přes Ramzovské sedlo na Šerák. Náš cíl bylo Červenohorské sedlo. Nyní už putuje opravdu pouze po moravsko-slezské hranici.

třetí den putování:

Když jsme na sedačkové lanovce vedoucí přímo po zemské hranici stoupali do mlžné mrazivé vichřice na Šeráku stále jsme doufali, že se po cestě dostaneme opět nad oblačnost do slunečného dne, stejně jako na Králickém Sněžníku, ze kterého jsme vrcholy Šeráku a Keprníku viděli nad mraky. Bohužel to se nám už po zbytek cesty nepoštěstilo, naopak jsme zažili obvyklé zimní podmínky vrcholových partií jesenických hor – mrazivý vichr s mlžným šerem a občasným sněžením. (obr. 3.1)
Po cestě přes Keprník a Trojmezí se výletníci z informačních tabulí mohou dozvědět o historii moravsko-slezské hranice nebo o nejstarší moravské přírodní rezervaci založené knížetem Johannem Lichtensteinem na jeho panství. (obr. 3.2-3.7) Během dalšího postupu se cestou k Vřesové studánce na úbočí Červené hory (1333 m.n.m) dostáváme do exponovanějšího, v zimě téměř lavinózního terénu. (obr. 3.8), který však úspěšně překonáváme a nalézáme přístřeší k odpočinku na starém poutním místě – Vřesové studánce, o jejíž vodě se traduje, že má léčivou zázračnou moc. (obr. 3.10-3.15). Mezi modlitbami zanechanými poutníky byla i jedna za katalánský národ (obr. 3.14), což pro mě bylo impulsem k zamyšlení, zda na tomto, ale i jiných starých moravských poutních místech nechybí také modlitby i za jiný národ…

třetí den putování:

Nyní už nám zbývalo jen kousek cesty k našemu dnešnímu cíli – Červenohorskému sedlu. Před samotným dojezdem na chatu jsme se ještě v památníku obětem hor věnovaném „těm, co se domů nevrátili“ přesvědčili, že i tyto naše nepříliš vysoké hory dokážou být drsné a vybírat si daň na lidských životech. (obr. 3.16-3.21). Čtenáři, kteří by znali hledané rodiny obětí hor, je mohou informovat, aby případně kontaktovali na uvedeném telefonním čísle tvůrce tohoto památníku (obr. 3.22).
Poslední den naší výpravy jsme vyrazili na klasickou trasu Červenohorské sedlo – chata Švýcárna – rozcestí pod Pradědem – chata Ovčárna. V horské mlze se nám na chvíli zjevil i jeden z bodů moravsko-slezské hranice a nejvyšší hora Moravy – Praděd (obr. 4.1). Nedaleko od chaty Barborka jsme definitivně překročili zemskou hranici Moravy a na závěr naší cesty jsme postupovali již jen slezským územím. Z Ovčárny jsme sjeli na sedlo Hvězda a pokračovali jsme kolem Anenské myslivny (obr. 4.2) až k poutnímu vrcholu Annaberg – Anenský vrch (861 m.n.m.) a odtud jsme sestoupili poutní alejí do městyse Andělská Hora, kde naše putování dospělo svého konce. (obr. 4.3 – 4.7).

čtvrtý den putování:

čtvrtý den putování:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *