Odpověď na studie PhDr. Vladimíra Růžka ohledně moravské vlajky

Mgr. Rostislav Svoboda
 
 
 
     “Rozsáhlou diskusi k tématu vyvolal Pavel M. Josífek, jednatel občanského sdružení Za Moravu o. s.”
 
     Člověk, který zneužil slogan i webovou adresu Moravské národní obce, www.zamoravu.eu. Více o něm zde.
 
     1. “Užívání zemského praporu (a vlajky) jako oficiálního, všeobecně uznaného a respektovaného symbolu je z hle­diska současného správního uspořádání naší republiky zcela nepřípadné, neboť není toho času funkční zemské zřízení.”
 
     Užívání moravské vlajky jakožto symbolu přihlášení se k jednotě a samosprávnosti Moravy nemůže být podmíněno existencí zemského zřízení. Je to symbol, kterým občanská veřejnost dává najevo svůj názor na uspořádání státu, a to jí nelze upřít. Protože v současné době Morava neexistuje jako právnická osoba, užitím vlajky symbolizující celou Mo­ravu nedochází k žádnému právnímu konfliktu. Kdyby tato námitka měla nějakou váhu, bylo by nutné (zpětně) vyčítat českým legionářům z 1. světové války, že užívali prapory s vyšitými čtyřmi znaky Čech, Moravy, Slezska a též Sloven­ska, ačkoli v té době neexistoval ani státoprávní celek tří zemí České koruny, natož celek zahrnující vedle nich Sloven­sko; kriticky jako neoprávněné by dnes také muselo být posuzováno vytvoření slovenského znaku odvozením od uher­ského představiteli slovenského národního hnutí 19. století, ačkoli slovenský území celek v té době (ani nikdy předtím) neexistoval. Že taková kritika neexistuje, jednoznačně ukazuje, že takové společenství lidí jako těch, kteří si připo­mínají jednotu a samosprávnost Moravy, pro sebereprezentaci může svobodně volit i symboly typu moravské vlajky.
 
     “Pokud by v budoucnu bylo demokratickou parlamentní cestou ustaveno, bylo by vhodné prapor Moravy jako his­torické země nově ve spolupráci s historiky, heraldiky a vexilology definovat resp. redefinovat, neboť je známo ze spo­lehlivých autentických pramenů, jak prapor Markrabství moravského vypadal a z jakých heraldických zdrojů byl odvo­zen.”
 
     Odhlédneme-li od toho, že český stát nemá na obnově zemského zřízení zájem, je třeba poznamenat, že na vytvo­ření symbolu žádná komise bezpodmínečně nutná není. Řada symbolů běžně vzniká mimo oficiální struktury, je posléze přijata veřejností a za určitých okolností nakonec bývá beze změny přijata za symboly oficiální. Ač nejde o symbol vlaj­kový, je příhodným příkladem takového symbolu česká národní/státní hymna.
 
     “V takovém případě by však bylo nutno uvést v život i prapor země České (dvojocasý lev) a země Slezské (orlice s pružinou), aby bylo dosaženo symbolické symetrie. Tyto prapory však užívány dnes úředně nejsou.”
 
     To není nutné zde komentovat (se záležitostí moravské vlajky to nesouvisí).
 
     “Současnou snahu MNO přimět starosty a funkcionáře obcí, aby na budovách obecních úřadů a radnic současně se znakem obce vyvěšovali též prapor Moravy, a to v podobě, kterou zcela subjektivně činitelé MNO považují za jedinou správnou, je třeba důrazně odmítnout.”
 
     Důrazně je naopak třeba odmítnout ty, kteří si osobují právo rozhodovat o tom, co je a co není správná podoba ne­oficiální, tedy právně nijak nedefinované moravské vlajky. Označit moravskou vlajku v podobě, jakou propaguje MNO, za nesprávnou, by bylo možné jen v případě, že by její vzhled byl definován nějakým právním předpisem. Stejně dů­razně je třeba odmítnout slova, že MNO se snaží někoho přimět (vše je založeno na čisté dobrovolnosti) a také to, že MNO považuje propagovanou vlajku za jedinou správnou — to je křivé podsouvání nezastávaných názorů.
 
     “Vyvěšením této podoby praporu by totiž funkcionáři veřejně vyjadřovali, a to nevhodně a neloajálně vůči českému státu, neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému správnímu útvaru. Nepochybně by takové vyvěšení symbolů též znamenalo vyjádření vůle jejich a občanů, aby takový správní útvar existoval resp. aby vznikl. V tomto aktu je též ovšem obsažen potenciál zcela záporný, totiž projev možného separatismu vedoucího až k odtržení od českého státu.”
 
     Je třeba opět připomenout, že český stát — a to dlouhodobě — odmítá existenci jednotné a samosprávné Moravy. Je dost pravděpodobné, že značná část moravské veřejnosti a též jistá část představitelů obecních samospráv používáním moravské vlajky vyjadřuje nespokojenost s touto situací, na což mají v rámci svobody vyjadřování názorů právo zaru­čené Listinou základních práv a svobod. Jestliže užívání moravské vlajky neporušuje platné zákony, je nutné se důraz­ně ohradit proti jeho označování za nevhodné. Slova o “možném separatismu” potom nejsou popisem smýšlení obyvatel Moravy ohledně státoprávního uspořádání České republiky (jejž představitelé české politiky ve skutečnosti ignorují), nýbrž vyjádřením hysterického českého strachu z moravské samosprávy. Kromě toho je třeba připomenout, že pokud se v části moravské veřejnosti objevují separatistické myšlenky, bývají obvykle vyvolány právě odmítavým českým po­stojem k moravské samosprávě.
 
     “Svébytnost Moravy jako historické země je sdostatek vyjádřena ve velkém znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy.
     Současně se tímto velkým znakem vyjadřuje integrita všech historických zemí v jednom státě a zdvojením figury českého lva v 1. a 4. poli přednost tohoto symbolu před ostatními figurami, neboť jde o hlavní symbol českého státu. Respekt k Moravě a jejímu postavení jako historické země se vyjadřuje i v praporech a znacích krajů, kde v prvním poli čtvrcených listů praporů se u moravských (nebo smíšených) krajů vyjadřuje příslušnost k Moravě.”

 
     Taková slova lze označit pouze za nejapný žert. Samosprávu umožňující samostatně spravovat své veřejné zále­žitosti nemůže ani částečně, natož v úplnosti nahradit pouhé ukazování obrazového symbolu, který stejně v řadě přípa­dů veřejně zobrazován není (malý státní znak).
 
     “Pokud občané na shromážděních a demonstracích vztyčí prapor se symbolem Moravy, jde o společenskou situaci odlišnou od oficiálního vyvěšení moravských praporů např. na budovách úřadů, neboť tímto aktem mohou také jen sym­paticky vyjadřovat svoji příslušnost k Moravě jako ke svému domovu. Tento pocit vztahu k historické zemi je, jak zná­mo, u Čechů žijících na Moravě (Moravanů) vypěstován silněji než u Čechů žijících v Čechách; ti projevují silnější vztah spíše k celku zemí než k vlastním Čechám, které nemají potřebu zvýrazňovat zvláštním symbolem; přičemž nelze říci, že ti nebo oni jsou většími či menšími vlastenci ve vztahu k celé republice. Tyto postoje mají hluboké historické kořeny a tvoří pozoruhodnou zvláštnost ve vývoji české státnosti.
     Je tedy možno říci, že stanovení správné podoby historického znaku Moravy má své opodstatnění i v situaci, kdy neexistuje zemské zřízení. Pokud by pak moravský prapor měl být vyvěšen k cyrilometodějskému výročí 5. července, rovněž nelze nic namítat, neboť jde o připomínku světodějné události, která byla spojena s Moravou, byť v době velko­moravské se dnešní znaky a prapory ještě dlouho nevyskytovaly. Jde ovšem o to, v jaké podobě by měl být prapor vyvěšen.
     2. MNO chce prosadit své představy o správné podobě moravského praporu, aniž by bral ohled na určité historické okolnosti, které zásadně brání přijmout navrhovanou podobu praporu a činí ze své iniciativy velmi kontroverzní akti­vitu.”

 
     MNO si je zcela (pravděpodobně lépe než kdokoli jiný v České republice) vědoma historických souvislostí, které stojí u kořenů vlajkového symbolu, jejž nyní jako symbol moravského uvědomění doporučuje používat. Kontroverzní aktivitu z vyvěšování moravské vlajky dělají pouze ti, kteří této vlajce přisuzují neoprávněné výklady, z velké části vycházející z dávno zaniklé společenské situace.
 
     “Vychází z tzv. polepšení znaku z roku 1462 privilegiem římského císaře Fridricha III., jímž se mění šachování orlice z stříbrno-červené na zlato-červené. Toto privilegium bylo ovšem vydáno za okolností zcela neobvyklých a bez všeobec­ného souhlasu moravských stavů, pouze na základě tendenční iniciativy jednotlivců, jmenovitě zemského hejtmana Jin­dřicha z Lipé, což jeho právní účinnost na území Moravy a Čech činí vratkým a neprosaditelným, nehledě na skutečnost, že český král, jako vrchní pán Moravy na něm neměl podíl a také toto polepšení nikdy nepotvrdil, což bylo nezbytné proto, aby jeho užívání vešlo v platnost.”
 
     Erbovní privilegium císaře Fridricha III. nebylo “takzvané” polepšení, všichni aktéři jeho vzniku a převzetí, stejně jeho jako staletí vzdálení budoucí uživatelé jej jako polepšení chápali. Okolnosti jeho vydání vůbec nebyly neobvyklé, udělování výsad za vojenskou či jinou pomoc bylo v dotyčné době zcela běžné. Neexistence souhlasu moravských stavů je pouhá stále opakovaná spekulace, jež není žádnými přímými doklady doložena. O okolnostech žádosti Moravanů o změnu erbu nic nevíme, můžeme se pouze dohadovat, zda šlo o okamžitý nápad nebo déle zrající myšlenku. Rovněž postoj Jiřího z Poděbrad je spíš dohad. Neznáme sice žádnou listinu, jíž by privilegium císaře potvrzoval, ale na druhou stranu je nutné připomenout, že v okamžiku vydání Fridrichovy listiny byl Jiří z Poděbrad v místě císařova pobytu osob­ně přítomen. Není tedy od věci předpokládat Jiřího ústní souhlas, který představitelé Moravanů považovali za dostateč­ný a neusilovali dodatečně o jeho písemné potvrzení.
 
     “Tato změna proto nebyla obecně přijata a při zobrazování moravského znaku až do počátku 20. století vždy převažovalo tradiční šachování stříbrno-červené, neboť přirozeně vyjadřovalo státoprávní kontinuitu integrity zemí Ko­runy české. K této události se již dříve kvalifikovaně vyjádřili význační historikové, totiž Rudolf Urbánek (Věk podě­bradský. České dějiny 3/4, Praha 1962, s. 72n) a Václav Vojtíšek (Naše státní znaky (staré a nynější), Praha 1922, s. 22). Rudolf Urbánek upozornil, že Jiří z Poděbrad velmi citlivě vnímal toto polepšení jako nežádoucí možnost vzniku nových státoprávních výkladů o poměru Moravy k Říši a Habsburkům, a proto projevil prozíravost, když Fridrichovo privilegium nepotvrdil, neboť bránil každému zdání, jež by mohlo svazek s Říší posílit na újmu české nezávislosti. Byl ostatně poučen z předchozího roku 1461, když jedno ‘pevné’ moravské město, nejspíše Znojmo, de facto odmítlo českého krále, aby převzal svrchovanost nad městem po smrti jeho zástavního pána, a vzkázalo Jiřímu, že ví, kam se má obrátit, a obrátilo se k císaři. Je příznačné, že Znojmo změnilo po roce 1462, tedy po polepšení erbu, také barvy moravské orlice ve svém znaku, jak ukazuje nejstarší barevný doklad z roku 1525, aby se však poté vrátilo k tradičnímu stříbrno-červenému šachování, které bylo užíváno až do poloviny 19. století, kdy znovu bylo zavedeno bez jakéhokoliv právního aktu zlato-červené šachování. To bylo změněno po vzniku republiky v roce 1918 návratem ke stříbrno-červe­nému šachování, které zase bylo příznačně změněno německou nacistickou okupační správou na zlato-červené šacho­vání. Po osvobození 1945 se barvy samozřejmě správně vrátily do tradiční klasické varianty (viz Znaky a pečetě jiho­moravských měst a městeček, redakce J. Dřímal a I. Štarha, Brno 1979, s.367). Žádné jiné moravské město, např. výz­namná Olomouc, ke změně šachování moravské orlice ve svém městském znaku nepřistoupila.”
­
     Proč se polepšená varianta moravského znaku okamžitě nevžila a nepřetrvala bez přestávky do moderní doby, není zcela jasné. Jakékoli vysvětletí musí brát v úvahy dochovanou historickou dokumentaci a dobovou společenskou situaci; stejně tak je nutné, aby se zároveň oprostilo od způsobu myšlení, který vše podřizuje otázce národní — nemálo his­toriků dodnes, snad nevědomky, stále pokračuje v myšlení představitelů českého národního hnutí 19. století, kteří jed­nak v naprosto všem viděli existenční zápas mezi Čechy a Němci, jednak spatřovali životní důležitost v boji o přísluš­nost Moravy (zda bude česká či německá). Všeobjímajícím příkrovem tohoto emočně vypjatého myšlení byly ovlivněny i společenské vědní obory dotyčné doby a na půdě historické vědy tak vznikaly teorie jako například, že vznik morav­ského markrabství byl protičeský akt německých panovníků, které jsou dnes opouštěny jako neoprávněné. Do stejné linie zjevně patří i mnohá vysvětlení významu listiny Fridricha III. pro Moravany z roku 1462.
     Kromě znaku Moravy udělil císař Fridrich III. změnu erbovní stříbrné na zlatou jako odměnu za své osvobození také kraňským stavům, Starému a Novému městu pražskému a v archivu Národního muzea je dochována listina téhož císaře pro českého šlechtického příjemce, v níž je rovněž udělena stejná změna. Tento seznam by zřejmě bylo možné dále roz­hojnit a ukazuje, že změna heraldické stříbrné na zlatou nebyla Fridrichovým ojedinělým aktem a nelze z ní vyvozovat jakékoli státoprávní dopady. Kromě toho je nutné připomenout, že iniciativa změny moravského znaku vzešla nikoli od Fridricha, nýbrž od moravských stavů, takže touhu po údajné změně postavení Moravy, byť jen symbolické, by bylo třeba připsat jim. Jestliže si však tytéž stavy pouhé dva roky poté vyžádaly od Jiřího z Poděbrad stvrzení neoddělitel­nosti Moravy od české koruny, je krajně nepravděpodobné, že by změnou zemského znaky chtěly cokoli o postavení Moravy naznačovat.
     Nejlepší výklad událostí kolem erbovního privilegia Fridricha III. pro Moravany je ten, že šlo o záležitost symbolické prestiže, že si moravské stavy přály v souladu s dobovými názory zvýšit prestiž svého heraldického symbolu a že ani ony samy ani císař tím nesledovali žádné jiné postranní úmysly. Rovněž je nepravda, že užití zlato-červeného šachování je doloženo pouze ze Znojma. I druhé moravské královské město mající znak totožný se znakem země, Olomouc, si na jis­tou dobu svůj znak v souladu s Fridrichovým privilegiem změnilo. Kromě toho je ze samého konce 15. století doložen ve zlato-červeném provedení i znak samotné země (mezi znaky zemí Vladislava II. Jagellonského ve výmalbě chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře). Z těchto dokladů vyplývá, že v prvních desetiletích po roce 1462 byla zlato-červeně šachovaná orlice skutečně považována za náležitou podobu zemského znaku, což ukazuje, že moravské stavy v okolnostech vydání erbovního privilegia nespatřovaly překážku pro užívání pozměněného znaku.
 
     “Ostatně, když na počátku 2. poloviny 13. století nepochybně iniciativou Přemysla Otakara II. vzniká erb Moravy, vyjadřuje stříbrno-červené šachování orlice právě spojitost s českým králem, neboť jeho dynastickým erbem se stává stříbrný dvojocasý lev v červeném poli a tento erb se posléze také přenáší na hlavní zemi království — Čechy a celou českou monarchii. Barevnost šachování orlice je tedy odvozena zjevně z tinktur českého královského erbu (Odvozování barev od chorvatského erbu, jak v roce 1663 učinil Tomáš J. Pešina z Čechorodu v Prodromus Moravographiae je zcest­nou barokní fabulací). Je to situace poeticky přesně vyjádřená v 19. století: ‘Moravská orlice pestrá, českého lva věrná sestra.’ Nejstarší barevný doklad stříbrno-šachované orlice vidíme na stěnách sálu tzv. Gozzoburgu — městského paláce v dolnorakouské Kremži, nedávno výtečně zrestaurovaném, který patřil zemskému hejtmanu Přemysla Otakara II. v Rakousích Gozzovi, z doby asi 1262—1265, (Helga Schönfellner-Lechner — Günther Buchlinger, Der Wappensaal der Domus Gozzonis in Krems, Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege 62, 2008, s. 603–618).”
 
     O vzniku stříbrno-červeně šachované orlice symbolizující moravské markrabství lze jistě debatovat, ale to nemá žádný přínos pro diskusi o dnešním užívání Moravu symbolizující žluto-červené bikolóry.
 
     “Pokud tedy je užíván erb s šachováním zlato-červeným, vyjadřuje se naopak tím více či méně (vědomě či bezděčně) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou, která snahou svých státoústavních juristů měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše (od zásahu císaře Fridricha II. Barbarossy, který na konci 12. století využil krize českého státu a rozdělil jej na tři části s cílem, aby byly závislé na Říši; krize byla sice zažehnána, ale markrabský titul Moravě zůstal). Tak se to projevilo i na konci 15. století v zobrazování ideálního schématu říšských ‘údů’ v systému tzv. quaternionů, umístěných na těle a perutích říšského orla, čili čtveřic erbů říšských činitelů, kde mezi čtyřmi erby říšských markrabat přichází i Markrabství moravské. Pro zajímavost toto symbolické zařazení Moravy příkladně zneužili v roce 1938 ideologové Henleinovy Sudetoněmecké stra­ny. Ještě před Mnichovskou dohodou (!) připravili důkladný genocidní plán likvidace českého národa v materiálu nazva­ném ‘Grundplanung O.A.’ a v něm začlenili Moravu do Říše s odvoláním na systém pozdněstředověkých quaternionů. Ty zneužili jako ‘doklad’ o odvěkém spojení českého a moravského prostoru s Říší.”
 
     Výklad vysvětlující zlatou/žlutou v moravské zemské symbolice jako demonstraci zpochybnění státoprávní spojitosti Moravy s Čechami je čistá spekulace nepodložená dobovými prameny. Uvádění toho, jak zacházeli se symboly nacisté, vypovídá pouze o smýšlení nacistů, ne o významu dotyčných symbolů vnímaném v dobách dávno předchozích (podobně z faktu, že nacisté jako symbol české podřízenosti Němcům využívali takzvanou svatováclavskou orlici, nelze například absurdně vyvozovat, že ji Přemyslovci ve středověku přijali jako symbol své závislosti na římských králech/císařích). Celý tento argument je pouhým (nevědomým?) pokračováním národoveckého myšlení české společnosti 19. století, jak o tom svědčí do omrzení opakované tvrzení, že císař Fridrich II. se pokusil Moravu jako bezprostřední říšské léno vytrh­nout z české vlády, které nemá oporu v historických pramenech a je dnes považováno za zastaralé.
 
     “Zlatá barva v šachování logicky nalézala od 19. století sympatie u Moravanů německé národnosti, zastoupených v samosprávných politických a stavovských orgánech, kde měli převahu.”
 
     Opět se jedná o tvrzení odpovídající atmosféře národních bojů 19. století, nikoli faktům, jak jsou známy dnes. Vý­mluvný je zejména fakt, že volený zemský sněm, sestávající z poslanců obou zemských jazyků, přijal v roce 1848 zlato-červeně šachovanou orlici za úřední symbol země, aniž by kdokoli z poslanců českého jazyka v související parlamentní debatě vznesl byť jedinou námitku k národnostnímu výkladu tohoto symbolu. Tvrzení, že zlatou (žlutou) v zemských symbolech prosazovali moravští Němci (jako symbol německosti Moravy), je spekulativní a vychází z mylné interpretace toho, že zemské (i státní rakouské) úřady na Moravě zakazovaly užívání českých (a také všeněmeckých!) národních symbolů. Ve skutečnosti byla žlutá a červená chápány jako národnostně neutrální symbol země a tato interpretace se bě­hem 2. poloviny 19. století rozšířila i mezi česky hovořící Moravany, jak názorně ukázalo jejich používání během říj­nového převratu v roce 1918 i později během 1. republiky.
 
     “Úporně usilovali o její oficiální uznání, což se jim podařilo až v roce 1915 též v souvislosti se změnou úřední po­doby znaku monarchie. Odtud také byly odvozeny údajné zemské barvy Moravy, které se pak staly i základem zlato-červeného praporu (Ivan Štarha, Moravské barvy a moravská zemská vlajka, in: Pocta Janu Janákovi, Brno 2002, s. 165-170).”
 
     Toto tvrzení je mylné. Moravské úřady neměly během celého 19. století pochyby, že pro vnitřní reprezentaci země mají právo zlato-červeně šachovanou orlici a od ní odvozenou žluto-červenou bikolóru používat, a v korespondenci s nimi to nikdy nezpochybnily ani rakouské státní úřady. Moravská samospráva usilovala pouze o to, aby se ve státních znacích podoba moravské orlice sjednotila s podobou užívanou jí samou.
 
     “Opustit stříbrno-červené šachování moravské orlice neznamená tedy pouhou změnu estetiky zemského znaku ilu­zorním polepšením stříbra na zlato v duchu zvyklostí středověké heraldiky, nýbrž má v sobě vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky. Nechce se mně věřit, že funkcionáři MNO svým prosazo­váním zlato-červené varianty zemského znaku vědomě vyjadřují moravskoseparatistické záměry, fakticky je však pod­porují, a proto je na místě je vyzvat, aby svůj postoj přehodnotili a respektovali klasickou, tradiční podobu moravského znaku a praporu.”
 
     Jak je uvedeno výše, výklad zlaté (žluté) v moravské zemské symbolice jako znamení údajných protičeských a pro­německých separatistických snah, je spekulativní závěr českých národních představitelů 19. století a MNO se s ním ne­ztotožňuje. Zlato-červená orlice je symbol, který si pro reprezentaci své země Moravané zvolili sami, a MNO mu proto dává přednost před stříbrno-červenou orlicí, která je v moderní době Moravě vnucována zvnější.
 
     “Musím souznít s názorem historika a publicisty Petra Schnura z Hannoveru, který v článku ‘Na Velehrad, paní Mül­lerová, na Velehrad’ mimo jiné napsal: ‘Zneužít k propagaci symbolů poddanství oslavy státního (!) svátku republiky (!), který vedle 28. října jako málokterý jiný ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je podle mne skandální. Jde o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepřed­stavitelné narazit ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích, které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, na něco srovnatelného.’ A ještě se závěrečným dodatkem: ‘O co tedy jde? Státní svátek republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro moravisty odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala všechny ty hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava. Namísto bíločervené orlice ‘otce vlasti’ Karla IV. a modrých praporů symbolizujících politický a kulturní vzestup českého státu nastupuje červenožlutá povýšenina císaře pána, který naopak českou státnost všemi prostředky potla­čoval.’”
 
     Dehonestující a historicky dezinterpretující komentář Petra Schnura není přínosné komentovat.
 
     3. “Z hlediska čistě formálně vexilologického je sdružením MNO prosazovaná podoba moravského praporu tou nej­horší formou, kterou lze vymyslet. Historický omyl spočívá v tom, že v rané době se nikdy na list praporu nekladl erb. Budeme-li považovat nejstarší období vývoje heraldiky a vexilologie (od 12. do 15. století) za heraldicky a esteticky rozhodující pro správné zobrazování symbolů, a to bychom povinně měli, pak musíme současný návrh MNO považovat za zcela úpadkový a nehistorický. Bohužel se to týká dnes i stále se množící řady praporů obecních, kde je v listu praporu vidět položený obecní nebo městský znak (tento zlozvyk se u nás zahnízdil pod vlivem prefabrikace obecních praporů v sousedním Německu). Týká se to ovšem, při vší úctě, i několika praporů cizích států, které kladou státní znak na prapor (Německo, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko a i další). Přičemž ve středověku se tato manýra nikdy neuplat­nila, na list praporu se umísťovala případně pouze erbovní figura (nebo figury) ze štítu, ale nikdy celý štít. Jde totiž o dvě odlišné symbolické podstaty. Prapor je látka, draperie, vlající ve větru, zatímco štít je pevná neohebná deska ve funkci válečné zbroje. Klást jedno na druhé je estetický i symbolický nonsens. Tento nešvar se ovšem začal prosazovat již v novověku s postupně upadající znalostí zásad klasické heraldiky a vexilologie. Příkladem, jak by živá obecní i zem­ská vexilologie měla vypadat, je Švýcarsko s krásně komponovanými prapory. Podobně i Itálie a Velká Británie resp. Anglie (všimněte si např. při návštěvě Londýna praporů ve Westminsterském opatství).”
 
     Tato námitka je zcela neopodstatněná a vyplývá z autorova nepochopení společenského kontextu vývoje vexilologie. Vlajky jako společenský symbol došly výrazného rozmachu až v novověku a nelze na ně uplatňovat středověká estetická pravidla. Zatímco heraldika vznikla v lůně středověku a je spojena nejen s estetickým cítěním, ale zejména se způ­sobem života středověku, na základě čehož lze o dnešních mnoha případech jejího užití hovořit jako o úpadkovém zacházení s ní, v žádném případě nelze stejně postupovat v případě užívání vlajek. Zatímco ve středověku byla většina vlajek (terminologie není podstatná) jakýmsi mechanickým prodloužením erbů (co bylo v erbu, bylo na vlajce), v novo­věku se rozšířily jiné typy vlajek, zejména obsahující vodorovné či svislé pruhy, klíny, kříže, kruhy a podobně. O těchto novověkých typech vlajek nikdo nemůže říct, že by byly úpadkové a nesprávné. Vexilologie se na vlajkový vývoj takto nedívá, moderní typy vlajek považuje za rovnocenné obohacení původní úzké typologie vlajek. Právě protože užívání vlajek jako společenského symbolu má těžiště v novověku a zejména v moderní době a protože středověké vlajky lze takto považovat za jakýsi prolog v této oblasti, není v žádném případě možné posuzovat vlajky optikou středověkých zvyklostí. Vlajky sice ve středověku byly úzce spojeny s heraldikou, mají však starší původ než ona a v novověku se od heraldických znaků opět emancipovaly jako samostatný druh symboliky, který heraldického dědictví využívat může a nemusí. Z tohoto důvodu je naprosto nemístné podřizovat vexilologii pravidlům heraldiky, jež má odlišnou vnitřní logiku a odlišný společenský vývoj.
 
     “Zdrojem pro hledání správné formy i obsahu zemských praporů musí sloužit inspirace nejstarších autentických do­kladů těchto objektů. Pro Moravu je to bez diskuse tak řečený Kodex Gelnhausen z roku 1407 (uložený jako archivní kulturní památka ve Státním okresním archivu Jihlava), kde je prapor markraběte v podobě, která jednoznačně cituje zemský markraběcí znak, tedy v modrém listu praporu je stříbrno-červená orlice se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Středověkou zásadou bylo odvozovat podobu praporu od znaku. Jedině taková podoba praporu souzní s jeho historickou podobou a ovšem i se současným platným velkým státním znakem! Odchýlení od této podoby vyjadřuje dezintegraci, separaci a reminiscence na cítění německé části nacionálně probuzených Moravanů v 19. století (tedy dnes na Moravě již odumřelé entity), která se namnoze vůči českému obyvatelstvu vymezovala nepřátelsky.
     Tento prapor je třeba považovat za jediný správně historický pro svoji sílu autenticity nejstaršího dokladu. Není třeba se uchylovat k dělení listu praporu na dva či tři pruhy s tzv. zemskými barvami, jejichž kombinace mohou být velmi rozmanité. Vzpomeňme jen podobu modro-bílých praporů Moravy z roku 1611 při příjezdu krále Matyáše do Prahy (V. Vojtíšek, cit. dílo, s. 54). Nehledě na to, že tzv. zemské barvy jsou až pozdním dílem 19. století a při jejich volbě se prosazují hlediska jak národnostní tak i zemská (Milan Hlinomaz, Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, Paginae historiae 3, 1995, s. 163-207, zvl. s. 178-180).”

 
     Zde se nejedná o nic jiného, než vnucování subjektivního osobního estetického pohledu jako jediného správného názoru. Moderní vlajky mohou mít mnoho různých podob a podoba tradičního středověkého heraldického praporu je jed­na z nich. Nelze tvrdit ani že je to jediná správná podoba, ani že je to zastaralý symbol nevhodný do moderní doby. Modrý prapor s šachovanou orlicí, ať stříbrno-červeně nebo zlato-červeně, se i dnes občas objevuje na veřejnosti, MNO nicméně propaguje bikolóru, neboť ta se v 19. a 20. století stala pro moravskou veřejnost převažujícím, až téměř vý­hradním vlajkovým symbolem moravské země.
 
     “Iniciátoři zlato-červených dvou pruhů praporu si patrně neuvědomili jeho totožnost s praporem hlavního města Prahy, rovněž zlato-červeným. Protože heraldika a vexilologie umožňuje rozmanité interpretace kombinací barev a fi­gur, nabízí MNO vnucovaný moravský prapor s pruhy a znakem Moravy přímo bizarní výklady na téma Prahy a Moravy a jejich vzájemných vztahů… a to jistě nebylo záměrem.”
 
     MNO si je velmi dobře vědoma obrazové totožnosti moravské bikolóry s vlajkou města Prahy. Je to dáno tím, že při tvorbě vlajek dnešního typu lze uplatnit poměrně omezený počet barev a kompozičního uspořádání a při značném množ­ství skupin a institucí užívajících vlajky se i v poměrně malém prostoru jednoho státu (natož celé Evropy) podobným duplicitám nelze vyhnout; ostatně od samých jejích počátků se takové duplicity vyskytovaly i v heraldice. Naznačování nějakého hlubšího vztahu mezi Moravou a Prahou na základě této náhodné shody má nádech bulvárnosti a nepatří do vážné diskuse o moravské vlajce.
 
     “Autor je rodem z Moravy a záleží mu na rozkvětu jak moravské země, tak celé jednotné vlasti.”
 
     Klasická citová manipulace.
 
 
 




 
Odpověď na studie
 
RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. In: Veřejná správa. Č. 10, 2013, str. 20-22.
RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. In: web Ministerstva vnitra České republiky, www.mvcr.cz, 2013.