Kdo jsme my Moravané

Pro nás, obyvatele Moravy, je naše vlastní národní příslušnost a postavení v současné České republice zahaleno podivnou mlhou. Oficiálně je nám stále zdůrazňováno, že jsme Češi, ve školách jsou nám předkládány pouze české dějiny a mnohdy se dokonce dovídáme, že žijeme v Čechách. Vždyť i v textu hymny České republiky se mluví pouze o „zemi české“, tedy o Čechách. Podvědomě však cítíme, že to není zcela pravda, vždyť Morava a Moravané tu byli více než tisíc let. A mnohé nasvědčuje tomu, že nejen Morava, ale i Moravané tu stále ještě jsou. Jsme tedy Moravané nebo Češi?

Při snaze o definici jakéhokoliv národa narazíme hned zpočátku na základní dilema, a tím je neexistence jednoznačně přijímané definice národa jako pojmu. Pojem národa a jeho pojetí se v průběhu historie významně měnilo a v současnosti je národ vnímán odlišně v různých kulturách a zeměpisných oblastech. Na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století jsou rozeznávány dva základní soubory definic národa: výčtové a skupinové. Výčtové definice se soustřeďují na stanovování typických znaků a charakteristik národa a ty následně platí pro všechny národy bez rozdílu. Skupinové definice se snaží stanovit národ na základě vlastních kritérií přijatých příslušníky daného národa. Vycházejí z teze, že lidé náležejí ke stejnému národu, pokud uznají jeden druhého za příslušníka stejného národa. Obě definice mají svoje místo a svůj význam pro metody vědeckého bádání. Jak ale ukázala zkušenost dvacátého století, pro politický život moderní společnosti jsou výčtové definice prakticky nepoužitelné a základem se stalo vlastní vnímání příslušníků daného národa.

Vyspělý svět, reprezentovaný především zeměmi Evropské unie, tak dnes chápe moderní národ především jako „politický národ“ a vymezuje jej společnými zájmy ve společném státě a orientací jeho příslušníků na společnou budoucnost. V rámci politického národa přitom mohou existovat a rozvíjet se různé rovnoprávné, „kulturně-historické“ národy či etnika, aniž by to omezovalo zájmy politického národa ve společném státě. Jazyková jednota je důležitým prvkem, ale není rozhodující. Daleko větší význam je přikládán vlastnímu cítění jednotlivce. Na druhé straně stále existují státy, které vymezují národ na základě společného jazyka, historie a kultury, na základě společně prožitých významných událostí. Toto „nacionální pojetí národa“, které má kořeny v 18. století, je orientováno na společnou minulost a na jeho ideách vznikla většina tzv. novodobých evropských národů 18. a 19. století. Hranice mezi těmito dvěma přístupy není ostře vymezena a vývoj od „nacionálního“ pojetí k „politickému“ souvisí s celkovou politickou a kulturní úrovní jednotlivých států. Přitom ani „politické národy“ nelze chápat jako neměnnou veličinu. I ony se mohou v čase měnit rozdělením doposud jednotného politického národa nebo sloučením více politických národů do většího celku.

Dle většinově uznávaného názoru takzvaný „novodobý státotvorný český národ“ vznikl v 2. pol. 19. století jako výsledek českého národního obrození. Byl tvořen slovanským obyvatelstvem historických zemí Koruny české, tedy především Čech a Moravy, které spojoval společný spisovný jazyk a jeho obrana proti germanizaci. Jeho jádro tak vytvořily dva, doposud rovnoprávné, zemské národy Čechů a Moravanů, přičemž nečesky hovořící příslušníci těchto zemských národů se stali po vzniku Českého (Československého) státu národnostními menšinami.

Na Moravě se slovanské obrozenecké hnutí, které bylo podporováno a významně ovlivňováno z Čech, přes mnohaleté váhání a polemiky koncem 19. století připojilo k myšlence jednotného českoslovanského národa, které vnímalo jako ochranu společného slovanského jazyka a nejúčinnější obranu proti germanizaci. Toto národní sjednocení mělo být rovnoprávným svazkem slovanských Čechů a Moravanů (a případně dalších národů) a nemělo být na úkor žádných práv a svobod Moravy. Česká reprezentace však chápala vytvoření jednotného českého národa především jako nástroj k dosažení svých tradičních politických cílů – stát se hegemonem v zemích bývalé Koruny české a na Slovensku. Proto bylo velké úsilí věnováno snahám o začlenění nejen slovanských Moravanů, ale i Slováků do nově se tvořícího národa. Na Slovensku se však tyto záměry nikdy zcela neprosadily a slovenská reprezentace si udržela určitý stupeň nezávislosti a to jak jazykové, tak politické. Jestliže je dnes Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, bylo by logické pohlížet i u nás na národ moderníma očima 21. století. Původní idea a poslání obrozeneckého českého národa, tedy společná obrana proti germanizaci, je již překonanou minulostí a byla nahrazena ideou členství ve sjednocené Evropě. Podobně i státotvorné funkce obrozeneckého národa objektivně přebírá moderní politický národ obyvatel České republiky. Z tohoto pohledu jsou všichni občané České republiky příslušníky jednoho politického národa, bez rozdílu své kulturní, historické či etnické příslušnosti. V rámci tohoto politického národa se výrazně profiluje současný, český kulturně-historický národ, vycházející z českých zemských tradic. Češi v něm vidí národ praotce Čecha, obývající území Čech, s historií a tradicemi Čech. Tento kulturně-historický národ je však Čechy stále většinově vnímán ve svém obrozeneckém, státotvorném významu a česká reprezentace jej často využívá jako nástroj k dosažení svých tradičních hegemonistických cílů. Dle tohoto pojetí má historický český národ přisouzenu státotvornou úlohu a lidé jiné kulturní, historické či etnické příslušnosti musí být buď asimilování nebo budou tvořit trpěné menšiny. Morava je v něm pojímána jako okrajové příhraniční území Čech, jako jakési větší Chodsko. V tomto českém národě pro Moravany není a nebude místo. Buď dobrovolně přijmou úplnou asimilaci a nebo budou postupně, včetně moravských tradic a historické paměti, vytlačeni na okraj zajmu a do zapomnění. Být dnes takovýmto Čechem znamená zříci se jednou provždy Moravy a moravanství a zradit tak tisíciletý odkaz našich předků.

 

Kdo jsme tedy my Moravané na počátku 21. století? Jsme tím, čím jsme byli po tisíc let a čím musíme být i nadále, pokud nechceme být zcela asimilováni. Jsme kulturně-historickým národem se svými dějinami, kulturou a více než tisíciletou tradicí, jejíž kořeny zasahují do počátku sedmého století. Jsme dědici a nositeli odkazu Velké Moravy. Jsme potomci středověkého národa Moravanů, který po tisíc let spravoval a rozvíjel Moravu jako svoji zemi a vlast. Naši slovanští předkové vytvořili spolu s Čechy v 2. polovině 19. století takzvaný novodobý státotvorný český národ. Tento národ vznikl pod tlakem germanizace na základě společného spisovného jazyka jako rovnoprávný svazek historických Čechů a Moravanů. Jeho funkce a poslání jsou však dnes minulostí a tento obrozenecký národ je nahrazen moderním politickým národem občanů České republiky, stejně jako byla nahrazena idea společné obrany proti germanizaci ideou společného členství ve sjednocené Evropě. Český kulturně-historický národ, vycházející ze zemských tradic Čech, je dnes významnou, ale jen jednou částí politického národa občanů České republiky. Dnes neexistuje žádný důvod, proč by se měli Moravané dobrovolně v tomto českém kulturně-historickém národě rozplynout. Obroda moravského kulturně historického národa, jako rovnoprávné součásti politického národa občanů České republiky, je tak jen logickým důsledkem proběhlého vývoje a je plně v souladu s vývojem v jiných státech Evropské unie. Být Moravanem je tedy nejen právem, ale i povinností všech, kterým odkaz tisícileté historie Moravy není lhostejný.