Seznam nominovaných 2016

Stanislav Kratochvíl se narodil 25. srpna 1932 v Brně. Zde také vystudoval psychologii na filosofické fakultě. Od dob studia se táhne jeho zájem o psy­choterapii a hypnózu. Po absolutoriu začal pracovat jako psycholog v Kromě­říži, kde kromě dvou let v Brně, pracuje celý život. V roce 1967 obhájil dok­torskou práci na téma „Psychotonový interview v psychoterapii neuros“ a získal titul PhDr. O dva roky později obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Hypnóza a spánek“ na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V letech 1969 až 1970 byl pozván k ročnímu pracovnímu pobytu v Laboratory of Hyp­nosis Research na Stanfordské univerzitě a v Unit of Experimental Psychia­try na Pensylvánské universitě. V USA se podílel na vědeckém výzkumu hyp­nózy. Své výsledky publikoval v amerických odborných časopisech. Ve Spoje­ných státech se setkal s mnohými významnými osobnostmi světové psycho­terapie. Mimo jiné chodil do skupiny jednoho z nejvýznamnějších světových psychoterapeutů Irwina Yaloma. Po návratu domů v roce 1975 na Univerzitě Komenského v Bratislavě habilitoval s prací „Prolongovaná hypnóza“. Kon­cem 70. let musel z politických důvodů opustit brněnskou univerzitu a od ro­ku 1978 přednášel na Katedře psychologie FF UP v Olomouci, kde byl v roce 1990 jmenován docentem a rok nato profesorem. Na počátku 70. let v kro­měřížské psychiatrické nemocnici založil oddělení 18B pro léčbu neurotických poruch, jehož komunitní systém s využitím psychodramatu a psychogymnas­tiky byl určitým ostrůvkem svobody v tehdejším bolševickém Českosloven­sku. Vedle psychoterapie neuróz a klinické hypnózy se významně věnuje i manželské terapii a léčbě sexuálních dysfunkcí. Stanislav Kratochvíl je auto­rem řady odborných publikací. Jeho kniha „Základy psychoterapie“ se stala stěžejním dílem klinické psychologie a vyšla již v několika stále doplňova­ných vydáních. Stále aktualizuje i své knihy „Skupinová psychoterapie v pra­xi“, „Sexuální dysfunkce“, „Manželská a párová terapie“ a „Experimentální hypnóza“. Populárními se staly také jeho zdravotně výchovné publikace ur­čené laické veřejnosti, např. „Jak žít s neurózou“. Je rovněž držitelem řady ocenění odborných společností a institucí jako je Cena Františka Palackého, Cena Jaroslava Skály, Cena profesora Hynieho, Heverochova medaile, Pa­mätná plaketa SPS nebo Cena Antonína Šimka. Díky svým jazykovým schop­nostem ho zná řada psychoterapeutických osobností v Evropě i v USA, něk­teré jeho knihy vyšly i v polštině. Vždy se hlásil ke zdravému moravskému patriotismu a důsledně studenty i frekventanty svých kurzů opravoval při chybném označení České republiky jako „Čechy“.

Narodil se 26. listopadu 1965 v Brně. Je uznávaným moravským historikem, odborníkem na moravské a také české dějiny raného novověku. Je vysoko­školským pedagogem. Dlouhou dobu působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem mnoha příspěvků, které se věnují Moravě (Markrabství moravskému) a moravským osobnostem v období předbělohorském i v následné době nucené emigrace moravských protestantů. Jeho práce se dále zaměřují na renesanční a manýristickou kulturu a hospodářské dějiny Moravského markrabství. Spolupředsedá mezi­národní komisi pro česko-lichtenštejnské vztahy a zasedá v několika vědec­kých a redakčních radách. Prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D. je autorem následujících publikací: Renesance a manýrismus na zámku v Rosicích. Rosi­ce 1996; Državy Karla staršího ze Žerotína po Bílé hoře. Osoby, příběhy struktury. Brno 2001; Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středo­evropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006; Karel starší ze Žerotína / Don Quijote v labyrintu světa. Praha 2008.

Narodil se 3. května 1950, vystudoval Filozofickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). Mezi lety 1972 až 1973 krátce působil v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně a následně až do roku 1979 pracoval jako asistent a později coby odborný asistent na katedře historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Po roce 1979 se stal vědeckým a později samostatným vědeckým pracovníkem brněnského Archeologického ústavu Československé akademie věd. Podílel se na archeologických výzkumech na velkomoravském hradišti v Mikulčicích a jako vedoucí také na archeologickém průzkumu rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě. V současné době pan docent působí na Katedře historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje budoucí uči­tele dějepisu. Doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc., je nejen populární pedagog, ale zároveň i významný a uznávaný archeolog. Jako vedoucí výzkumu vý­znamně přispěl k poznání velkomoravské minulosti znojemského Hradiště. Na této lokalitě působí od roku 1986 až do současnosti. V roce 1996 dosáhl společně se svými kolegy významného úspěchu, když oznámil odborné veřejnosti objev základů velkomoravské kamenné církevní architektury na lokalitě Znojmo-Hradiště. Od roku 2007 je zde postupně odkrýváno nově objevené velkomoravské pohřebiště. Během třicetiletého výzkumu velko­moravského mocenského centra ve Znojmě-Hradišti dosáhl tým archeologů a studentů, pod vedením pana docenta Klímy, významných úspěchů. Svojí usilovnou a obětavou prací tato velká osobnost moravské historické vědy významně přispívá k poznání života moravské raně středověké společnosti.

Moravský básník, historik a Moravan, pan Jiří Kuběna, vlastním jménem PhDr. Jiří Paukert, se narodil 31. května 1936 v hanáckém městě Prostě­jově. Vystudoval dějiny umění na Filosofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity. Nejprve pracoval coby historik umění na Památkovém ústavu v Brně. Již v roce 1966 vznikla na jeho podporu Společnost přátel Jiřího Kubě­ny. Před společenskými změnami roku 1989 mistr publikoval téměř výhrad­ně v samizdatu a také v exilu. Výjimkou bylo několika kratších textů, které vydal v nadějné době společenského uvolnění kolem roku 1968. Jiří Kuběna neodmyslitelně pařil do okruhu časopisu Tvář. Redigoval samizdatové sbor­níky Tempo (1968) a Tauros (1974), časopisy Proglas (1990) a Box (od roku 1988). Je autorem asi třiceti rukopisných básnických knih. Zajímavostí je, že první knihu Zpívající Voliéra napsal již jako sedmnáctiletý. V 90. letech vydával časopisy Box a Vetus Via. Roku 1994 nastoupil historik, pan Jiří Ku­běna, jako kastelán hradu Bítova. Zde trvale žije a každoročně organizuje celostátní setkání básníků. V roce 1998 byl pan Jiří Kuběna vyznamenán pre­zidentem Václavem Havlem medailí Za zásluhy v oblasti kultury a umění I. stupně. Jiří Kuběna vydal následující publikace: Zpívající Voliéra, soukromě 1953; Vetus Via, Brno 1996; Moře v úplňku, Votobia, Olomouc 1991; Nelí­tostné Zastaveníčko, František Muzika, Praha 1968; Petrov, Brno 1994; Láska Boha i Člověka, Votobia, Olomouc 1991; Krev ve Víno, velký autorský výbor, Votobia, Olomouc 1995; Jižní Kříž, Dílo sv. II, Vetus Via, Brno 1998; Paní na Duze, Petrov, Brno 1998; Žízeň Hvězdy Jitřní, Vetus Via, Brno 2000; Hledá se Micimaus (aneb Baron a jeho Lvice), Vetus Via, Brno 2001; Matka Zjevení, Dílo sv. III, Vetus Via, Brno 2002; Juvenilia (I/1 — Jiný Vesmír, I/2 — Země Nikoho), Dílo sv. I, Vetus Via, Brno 2003; Doryforos i Ganymedes, Dílo sv. IV, Vetus Via, Brno 2004. „… vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech… Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůz­né, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilé­ho, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu.“ (Jiří Kubě­na, básník, …vyznání moravské, Střední Evropa, 2/88, samizdat) Jiří Kubě­na nikdy nezapřel své moravanství a svůj vztah k rodné zemi.

Petr Chňoupek, šéfredaktor Horáckých novin — „listu Západní Moravy“ — v tisku nepřetržitě připomíná, že Třebíčsko je součástí Moravy a udržuje tak moravské povědomí na Vysočině. Známé jsou sloupky Petra Chňoupka, kte­ré jsou v Horáckých novinách na první straně. Horácké noviny mají sídlo v Třebíči, vycházejí 2x týdně se 30 tisícovým nákladem s dosahem na celou Vysočinu, včetně severního Horácka. Petr Chňoupek je v současné době čle­nem zastupitelstva obce Mastník, kde žije. Zároveň vykonává funkce před­sedy kontrolního výboru obce, kronikáře obce a je členem rady mikro­regionu Třebíčsko. Mezi lety 1998 až 2014 vykonával dokonce funkci místo­starosty obce Mastník. Od roku 2013 je pan Petr Chňoupek předsedou spol­ku „Povodí Stařečského potoka“. Spolek se zabývá propagací historie, řemesel, folkló­ru, zvyků… regionu Stařečska. Dále je v jeho náplni výstavní a přednášková činnost (výstavy k výročím a výstavy místních výtvarníků). V roce 2010 se stal jedním z iniciátorů a duchovních otců (spolu se starostou městyse Sta­řeč, panem Čestmírem Linhartem) výstavby rozhledny na Pekel­ném kopci. Rozhledna byla uvedena do provozu v roce 2014. Pan Chňoupek má za sebou několik regionálních vlastivědných publikací a za pozornost jistě stojí ta skutečnost, že je autorem znaků několika obcí, například Mastník, Koněšín, Štěpkov… Pan Petr Chloupek je ženatý a má dvě děti.

Starosta hrdé moravské obce Náklo, která se již od roku 2011 aktivně zapo­juje, také díky panu starostovi, do promoravské iniciativy organizované spolkem Moravská národní obec pod názvem „Za vyvěšování moravské vlaj­ky“. Pana Marka Ošťádala velmi dobře znají lidé z celého srdce Moravy, jak je často nazývána Haná. Mnoho posluchačů zaujala jeho vystoupení v pořa­dech rádia Haná — „Hlas dědině“ a „Pepin z Hané“. Zájem široké veřej­nosti vzbudila také originální hudební produkce skupiny „Stracené Ráj“, ve které tento všestranný a aktivní člověk působí jako základní pilíř. Prostřed­nictvím s humorem pojatých písniček a mluveného slova v čistém a přiroze­ném hanáckém dialektu se pan Marek Ošťádal společně s jeho hudebními kolegy snaží o uchování hanáckého jazyka, který je součástí kulturního bo­hatství naší rodné země Moravy.

Narodil se v roce 1974. V letech 1989 až 1993 studoval na Gymnáziu Brno na Slovanském náměstí. Následně úspěšně dokončil Právnickou fakultu Masary­kovy univerzity v Brně a v roce 2000 získal akademický titul Mgr. V letech 2000 až 2003 pracoval jako advokátní koncipient, asistent soudkyně Ústav­ního soudu České republiky. Mezi lety 2003 až 2005 pak byl justičním čeka­telem Krajského soudu v Brně. V roce 2005 byl jmenován soudcem a dosud je předsedou senátu Okresního soudu Brno–venkov. Po obhajobě rigorózní práce na téma „Vývoj moravské státoprávní individuality“ a složení přísluš­né zkoušky získal v roce 2013 akademický titul JUDr. Ve stěžejní publikaci „Právní kontinuita autonomie Moravy“ autor JUDr. Michal Hoskovec hned v úvodu píše: „V současné době nejsou respektovány historické hranice Mo­ravy, jakož ani samostatný výkon moci, ať již její rozsah byl v minulosti jakýkoli. Rozhodl jsem se pomoci pátrat po příčinách tohoto stavu, a to z hlediska oboru, který jsem vystudoval, totiž práva…“ Publikační a mediální činnost: Pocta Karlu Schellemu — právnické nakladatelství KeyPublishing při MU Brno /2013/; příspěvek Počátky moravského obrození; Vývoj moravské státoprávní individuality — rigorózní práce PrF MU /2013/; Právní kontinuita autonomie Moravy — právnické nakladatelství Key Publishing při MU Brno /2013/; ocenění Michaela Jamese Stewarta z Albany bronzovou záslužnou medailí Královského řádu Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana a jmenování familiářem řádu (Fa.M.) /2013/; Enyklopedie českých právních dějin — právnické nakladatelství KeyPublishing při MU Brno — příspěvek „Morava“ ve svazku III. /2014/; přibudou ještě další 2 příspěvky s morav­skou tematikou ve svazcích cca VIII a XII, nicméně to ještě není svazkově sestaveno.

Skladatel a muzikant. Již mnoho let věnuje hudební kompozici (napsal při­bližně 100 skladeb pro děti a mládež). Prošel mnoha hudebními žánry a spo­lupracoval s řadou moravských hudebních skupin jako hráč na klávesy a akordeon. Od roku 2002 se věnuje výuce hry na keyboard. Se svými žáky se úspěšně zúčastnil několika středoevropských soutěží. Je také autorem pu­blikací pro děti „Škola hry na elektronické klávesové nástroje“ z roku 2014 a „Veselé etudy pro elektronické klávesové nástroje“ z roku 2015 a „Morav­ské národní písně a koledy“ z roku 2016. Celou jeho tvorbu výrazně ovliv­ňuje láska k rodné zemi Moravě.

Výtvarník a jednatel Historicko-vlastivědné společnosti Moravian v Suchdole nad Odrou, která provozuje muzeum Moravských bratří. V městyse Suchdol nad Odrou, v typické malé usedlosti s uzavřeným dvorkem (takové se v mi­nu&losti stavěly na Kravařsku), vzniklo v roce 1990 muzeum Moravských bratří. U vzniku Historicko-vlastivědné společnosti i muzea stál právě i Zde­něk Valchář, který je také skvělým průvodcem a znalcem historie spojené s životními osudy, prací a misijní činností Moravských bratří. Na interneto­vých stránkách Moravianu se k tomuto tématu píše: „Téma Moravští bratři bylo po dlouhá desetiletí pro socialistické společenské zřízení nepohodlné, tabuizované a tudíž i na severní Moravě zcela zapomenuté. Po roce 1990 se je snažil představit naší veřejnosti Klub přátel Suchdolu n. O. a podnikl ně­kolik úspěšných akcí. Tak významné téma však vyžadovalo větší pozornost, proto v roce 1999 vzniklo občanské sdružení MORAVIAN Historicko-vlasti­vědná společnost, které začala intenzivně sdružovat nadšené obdivovatele díla Moravanů. Pro naši současnost je výjimečné především evangelizační zanícení, které je mnohým současníkům vzorem. Podařilo se vytvořit areál s muzeem, Parkem Moravských bratří a jinými pozoruhodnostmi, které jsou přitažlivé především pro zahraniční návštěvníky, kteří se do kontaktu se současnými Moravskými bratry dostávají ve světě častěji. Muzeum Morav­ských bratří není jen budovou s expozicemi ale i institucí, která iniciuje vznik, nebo obnovu dalších pamětihodností, připomínajících Moravské bra­try. Produkuje další studijní prameny i nové publikace k jejich bližšímu poz­nání.“ Pan Zdeněk Valchář společně se svými kolegy organizuje odborné konference věnované různým tématům spojeným s činností a životem Mo­ravských bratří. Zatím poslední VII. konference, konaná v minulém roce 2015, se například věnovala ženám a jejich postavení v komunitě Morav­ských bratří. Průběh této konference byl zpracován do sborníku nazvaného Ženy Moravských bratří. Moravští bratři šířili dobré jméno své rodné vlasti Moravy často velmi daleko od domova a proto je velmi důležité, že pan Valchář a celá společnost Moravian široké veřejnosti připomínají hrdé, skromné a pracovité lidi, kteří si říkali Moravané.

Další folklórní osobnost, tentokrát s lidovým přízviskem „král lidové písně“. Jako zpěvák se proslavil již ve svých čtyřech letech, kdy zpíval českosloven­skému prezidentovi, doktoru Edvardu Benešovi. Dnes patří mezi nejznáměj­ší interprety moravské lidové hudby. Je držitelem ocenění (mimo jiné) Zlatý mikrofon a Cena Jihomoravského kraje. Mezi jeho početnou diskografii pat­ří alba, např.: Ty jsi moja velká láska; Na horách, na dolách; Vínečko bílé aj rudé.

Moravská folklórní zpěvačka, tanečnice a také příležitostná herečka. Naro­dila se 27. června 1929 ve Vsetíně a to v umělecké rodině. Její matka byla herečkou, tanečnicí a zpěvačkou, otec muzikant. Vyučila se švadlenou, av­šak tato profese ji příliš nezaujala. V roce 1950 nastoupila coby prodavačka do Vsetínské prodejny Supraphonu, kde setrvala až do roku 1985, kdy odešla do důchodu. Provdala se za houslistu Ludvíka Schmidta, který jí byl, podle jejího vyjádření, také významným učitelem. Zpívala v různých souborech již od školních let. Od roku 1952 byla sólistkou BROLNu, se kterým absolvovala stovky vystoupení jak v tehdejším Československu, tak i v zahraničí (Viet­nam, Čína, Mongolsko, SSSR, Korea, Kuba, Belgie, Velká Británie, Senegal, Bulharsko, Rumunsko, Japonsko, USA, Kanada, Polsko, Německo, Holand­sko, Finsko, Dánsko). Působení Jarmily Šulákové v BROLNu bylo ukončeno 31. října 1993, kdy rovněž končí první etapa tohoto tělesa. Kromě různých cimbálových souborů na jevištích i koncertních pódiích pravidelně vystupuje také společně s kapelou Technik Jana Rokyty, spolupracovala se souborem Kyčera, s formací Jasénka a především s folk-rockovou skupinou Fleret. Je občas také označována jakožto královna lidové písně. Její písně vyšly na bezpočtu zvukových nosičů. Některé zpívala i spolu se svou matkou Bla­ženou Šulákovou a dcerou Zuzanou Pavlůstkovou. V roce 1979 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně, v roce 1989 národní umělkyně. Kromě toho si v roce 1955 přivezla ze Světového festivalu mládeže a studentstva bronzovou cenu, v roce 1957 pak stříbrnou.

Učitel, novinář, publicista, spisovatel a scénárista. Od dětství vyrůstal v ot­cově rodišti v Kunovicích. Po maturitě vystudoval učitelství na pedagogické a muzeologii na filozofické fakultě brněnské univerzity. V 70. letech byl uči­telem na základní škole ve Vlčnově, od roku 1979 až do odchodu do důchodu pracoval v regionálním tisku (Slovácká jiskra a Slovácké noviny v Uherském Hradišti a Malovaný kraj v Břeclavi), s výjimkou 2. poloviny 80. let, kdy pů­sobil na úseku tvorby Filmového studia ve Zlíně. V důchodovém věku za­městnanec Slováckého muzea (lektor a průvodce v Památníku Velké Moravy ve Starém Městě) a Moravského zemského muzea (Centrum slovanské ar­cheologie MZM v Uherském Hradišti). Ve Vlčnově stál v čele přípravného výboru Vlčnovských slavností s jízdou králů, řadu let působil jako předseda a dodnes je členem programové rady. Je autorem mnoha folklorních pořadů těchto slavností, v rámci MFF ve Strážnici již desetiletí připravuje a mode­ruje Folklorní klub (pořad Slovácká čítanka aneb Ze zlatého fondu regio­nální literatury Slovácka). V 90. letech založil společně s prof. Miloslavem Pojslem Historickou společnost Starý Velehrad a Velehrad a Chřiby se staly častou inspirací jeho literární tvorby (Dobrodružství v klášteře Velehrad­ském /1997/, Chřiby po hradských cestách /2011/ aj.) Fejetony a repor­táže z cest po Slovácku uveřejněné v tisku se staly základem části jeho tvorby literární (Rebelové proti všednosti /2003/, Jdu Slováckem krásným I a II /2008, 2010/, Žítkovské bohyně /1995/, Žítkovské čarování /1996, 2013/. Ve Vlčnově čerpal inspiraci k Záhadné jízdě králů /2007, 2014/ a hu­moristickému příběhu U nás na Slovácku /2015/. Jako spoluautor je podep­sán pod knihami o osobnostech Slovácka (Primáš J. V. Staněk /1998/, Hráli jsme s Jožkou Poláchem /2014/, Moarch Eveno: Byl jsem tu s vámi rád /2014/). V roce 2002 zakládá s Bořkem Žižlavským Expedici Chřiby a jejich „dítě“ novinový seriál Chřiby hory lidí a mýtů se na stránkách týdeníku Slovácké noviny udržel po čtyři roky. Do roku 2012 vyšlo již jedenáct svazků knižní edice Chřiby záhadné a mytické, tři další publikace s tématikou Chřibů a několik knížek s vlastivědnou tématikou (Lékárna u Zlaté koruny /2007/, Olšava ví svoje /2012/). Autor byl několikrát oceněn cenami udě­lovanými za literaturu faktu — Cenou Miroslava Ivanova, Cenou E. E. Kische a Cenou Petra Jilemnického, třikrát se stal laureátem novinářské ceny Prix non pereant v soutěži Média na pomoc památkám. V osmdesátých letech napsal společně s Hermínou Týrlovou scénář k animovanému snímku Jak si Jakub naposledy vystřelil /1979/, následovaly scénáře k filmům hraným i dokumentárním. Jako scénárista spolupracoval s televizními studii v Brně a Ostravě (pořady Folklorika, Folklorní magazín, Příběhy domů, Náš venkov). V posledním desetiletí píše zejména pro audiovizuální centrum SKYFILM. V roce 2005 obec Vlčnov Jiřímu Jilíkovi udělila čestné občanství a v roce 2014 Zlínský kraj cenu PRO AMICIS MUSAE za literární a publicistickou práci a pří­nos k uchování a propagaci lidové kultury.

Vyučil se v roce 1981 na SOU Šířava pro RaJ Přerov. Svou praxi nabýval v řadě provozoven s rozličným zaměřením, zahraniční zkušenosti získal u ně­mecké firmy Eurest a v Pizzerii Don Camillo v německé lázeňském městečku Bad Reichenhall. V roce 1994 začal pracovat pro firmu Retigo jako odborný kuchař. Na různých výstavách a prezentačních akcích s konvektomaty se za­čal setkávat s vrcholnou gastronomíí. V roce 1995 vstoupil do AKC. Od roku 1998 je živnostník se zaměřením na gastronomii. V tomto období učí kucha­ře vařit na konvektomatech po celé ČR, Slovensku, Rusku, Polsku a Srbsku. V roce 2002 se stává spoluzakladatelem Severomoravské pobočky AKC ČR. Společně s kolegy začíná pořádat řadu soutěží. V roce 2005 se stal součástí Gastrocentra Moravia kde má své kuchařské studio. Zde pokračuje v pořá­dání soutěží, například pro talentované kuchaře je to klání MORAVSKÝ KU­CHAŘ RETIGO CUP. Pan Bil se dále věnuje pořádání seminářů a škol vaření, zajišťuje cateringové služby, připravu rodinných oslav. Ocenění a diplomy: držitel stříbrné medaile M. D. Rettigové za zásluhy v gastronomii; vítěz di­vácké soutěže Makro Dobrý podnikatel 2014; akreditovaný komisař soutěží oboru Kuchař pro soutěže pořádané AKC ČR. Ocenění na kuchařských soutě­žích: O pohár svatého Vavřince v letech 2003 až 2005 (stříbrná a 2 bronzo­vé); polská kuchařská soutěž Slavnosti Tresky 3x vítěz (2005, 2007 a 2009); Soutěž na Slovensku Špica Guláš 1. místo a 3. místo (2011, 2012).

Rodačka z brněnské Slatiny. Její matka, Ljuba Gabrielovna Mělká /Mělkino­vá/, byla ruskou emigrantkou z Petrohradu — zdravotnicí carské armády. Ve zmatcích bolševické revoluce utekla s brněnským legionářem Janem Šímou přes Vladivostok do Československa, za kterého se provdala ještě na lodi. Po pozdějším rozvodu si našla jiného muže, který ji posléze opustil. Němci ho za války odvlekli na Šumavu, kde zemřel. Zřejmě z prvního man­želství měla Ljuba dcery Taťánu (jež zůstala v péči otce) a Věru, z druhého pak Naděždu, se kterými poté bydlela v chudé kolonii ve Slatině. Když v roce 1945 osvobozovala Brno Rudá armáda, byla Ljuba s oběma děvčaty zatčena sovětskou NKVD a v dobytčím vagónu poslána na Sibiř do nápravně-pracov­ního tábora, tzv. gulagu. Cestou byly několikrát znásilněny. V lágru zažívaly nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežila. Bez dokladů ná­sledně putovaly na Dálný východ, kde pokračovaly v otrockých pracích v le­se, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí — v do­le, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrátily až v roce 1964, za vel­mi nevýhodné smlouvy. V jistém JZD na Znojemsku musely odpracovat ještě 10 let jako levná pracovní síla. Obě děvčata vysvobodila ze spárů nelidské­ho ponížení až láska místních chlapců a svatba. Sestra Naděžda již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. Její tragický osud popisuje kniha Krvavé jahody. Jako občanka ČR nedostala od státu žádné odškodnění.

Zpěvačka, houslistka a herečka — nejoriginálnější hudební osobnost nejen na domácí scéně, která ve své tvorbě nezapře své moravské kořeny. Hu­dební jazyk Ivy Bittové není dodnes pojmenován. Získala mnoho význam­ných ocenění za hudbu a přínos hudbě. Tato fenomenální umělkyně žije ve Spojených státech amerických, koncertuje nejen v prestižních světových sálech, ale i ve své domovině — naposledy v rámci festivalu třinácti morav­ských měst Concentus Moraviae.

Moravský písničkář, zpěvák, muzikant, skladatel a badatel v oblasti původní moravské a slovanské umělecké tvorby, je rodákem z Frýdku-Místku. Se svým orchestrem je držitelem dvou cen Anděl za album roku. Z dlouhé řady CD, která Tomáš Kočko se svým orchestrem vydal, je nutné zmínit album Poplór, které slavilo velký úspěch v prestižní TOP 20 European World Music Charts. Zatímco úplně první deska Horní chlapci je hudebním vzdáním holdu valašskému básníku Ladislavu Nezdařilovi, tak předposlední nazvaná Cestou na jih představuje putování folklórními regiony Moravy. Tomáš Kočko vydal letos na konci dubna doposud svoji poslední desku nazvanou Velesu. Tento název jasně napovídá o skutečnosti, že i při tvorbě tohoto alba byly autoro­vi inspirací pohanské motivy z předkřesťanského období našich předků. Se svou hudbou inspirovanou tradiční moravskou kulturou objíždí Tomáš Kočko v doprovodu svého orchestru celou Evropu a hraje na nejrůznějších festiva­lech. Tomáš Kočko se také výrazně prosadil jako muzikálový herec a režisér (Jesus Christ Superstar, Hair, West Side Story, Babylon, Legenda atd.). Na operní scéně má na svém kontě například režii představení Lazebník Sevill­ský.

Dačický výtvarník, spisovatel a pedagog se již od mládí věnoval publikační činnosti a tvorbě ilustrací pro různé tiskoviny a publikace. V roce 2000 zalo­žil v Dačicích první zdejší soukromou galerii s názvem Moravský dvůr, která měla představovat díla mladých umělců jihozápadní Moravy Z ateliéru Mo­ravský dvůr vyšly také například kreslené pohlednice, návrhy a realizace ná­stěnných maleb, panoramatická mapa Dačic, realizované návrhy firemních značek, ale třeba i logo dačické ZŠ a gymnázia. Výčet by byl velmi dlouhý. Pan Jiří Albrecht je doposud autorem třech knih. V roce 2004 napsal a vydal knihu Kreslířovy tipy na výlety, kterou vybavil svými vlastními ilustracemi. I v druhé publikaci s názvem Obrázky z jihozápadní Moravy, vydané roku 20­07, se věnuje popisu krajiny i cestopisným fejetonům. Třetí knihu vydanou roku 2015 nazval Poslouchej, v dálce už píská lokálka. Z obsahu těchto tří knížek je cítit vřelý cit k rodnému domovu a k Moravě. Ale také k železnici, kterou autor obdivuje. Knížky zdobí přes 300 ilustrací. Pan Jiří Albrecht se v současné době připravuje na dvě podzimní výstavy. První bude v Jemnici, druhá v Dačicích.

Strážnická malérečka, tedy malířka tradičních moravských ornamentů, se prostřednictvím své umělecké práce dlouhodobě stará o uchování tradic na Slovácku. Především na Strážnicku se každý návštěvník může potěšit krá­sou malovaných domečků, kapliček, vinných sklepů, ale také vlakového ná­draží. Kromě toho malířka zdobí ornamentem nejrůznější předměty jako jsou talíře, vázy, ale také vařečky. Dlouhodobě se paní Marie Holubíková snaží o předávání svých bohatých zkušeností a dovedností další generaci maléreček. Díky této záslužné práci nebude krása lidových ornamentů na Moravě zapomenuta.

Umělecký řezbář věnující se tvorbě dřevěných betlémů. Široké veřejnosti je znám díky svému unikátnímu dílu, stále se rozrůstajícímu Loštickému betlé­mu. Raritou betlému je mimo jiné to, že už několik desítek postaviček v něm představuje autentické postavy nejen z Loštic či jejich blízkého okolí, ale i vzdálenějších míst Moravy.

Autorka knih o historii Moravy, v kterých odhaluje zajímavosti a fakta, jenž mohou unikat většinově jiným směrem zaměřené odborné veřejnosti. Paní Grobcová v průvodním textu vyznává, že miluje Moravu celým svým srd­cem. Což — i přes úctyhodný věk — také dokazuje svou aktivní nadšenou prací.