Slezská území v ČR

 
 
 

1. Vznik Slezska

 
     Název Slezsko je odvozen pravděpodobně od kmene Slezanů, kteří jsou vedle Opolanů, Dědošanů a Holasiců poprvé zmiňování v tzv. Geografu bavorském z 1. pol. 9. století ve výčtu etnik při východní hranici franské říše. Slezané měli obývat okolí hory Slézy (Ślęża) u dnešního městečka Sobotka nedaleko Vratislavi. Postupně se název Slezsko rozšířil i na okolní území horního Poodří. Jestliže tato území byla v druhé polovině 9. století pod vlivem Velkomoravské říše, celé jedenácté století je charakterizované bojem českého a polského státu o jeho začlenění do vlastních hranic. Přestože již roku 1054 byl pod patronací císaře Jindřicha III. dohodnut smír mezi českým knížetem Břetislavem I. a polským knížetem Kazimírem I., dle kterého si slezská území ponechal Kazimír I. za pravidelný roční poplatek českému knížeti, sváry a boje pokračovaly ještě mnoho desetiletí.
     Vznik Slezska jako správní jednotky lze datovat k roku 1138, kdy polský kníže Boleslava III. Křivoústý před svou smrtí rozdělil Polsko na údělná knížectví ovládaná jednotlivými členy piastovského rodu. Slezsko, vedle dalších území, připadlo nejstaršímu Boleslavovu synu Vladislavovi. Vladislav byl sice ze Slezska a Polska po několika letech vyhnán, ale jeho synům Boleslavovi a Měškovi bylo dovoleno se do Slezska vrátit. Jejich návratem ale započal proces rozpadu Slezska, neboť bratři si jej rozdělili tak, že Měšek obdržel východní část (jehož součástí bylo Těšínsko), Boleslav větší západní (s dnešním Jesenickem). Tím byl položen základ k rozdělení Slezska na Horní a Dolní, které bylo stvrzeno roku 1202, kdy se vzdaly obě větve slezských Piastovců nároku na zemi druhé větve, a to i jménem potomků. Proto pozdější čeští panovníci užívali tituly vévoda Horního Slezska a vévoda Dolního Slezska. Tyto tituly však byly pouze formální, protože po Boleslavově a Měškově smrti rychle pokračoval další rozklad jejich zemí na menší a menší knížectví až koncem 13. století jejich počet dosáhl více než deseti (v 18. století se počítalo 17 knížectví a řada dalších panství). V této době začalo postupné poněmčování místního slovanského obyvatelstva, což byla část širšího procesu stěhování německy mluvícího obyvatelstva na východ. Germanizace nejprve zasáhla města a později se rozšířila i na venkov.
     Tato situace opětně podnítila tradiční zájem českých panovníků o tato území. Václav II. poprvé učinil ze tří slezských knížat (Kazimíra Bytomského, Měška Těšínského a Boleslava Opolského) své leníky. Tím započal proces příklonu Slezska k Čechám, který byl dokončen za českého krále Jana, kdy se roku 1335 polský král Kazimír III. zřekl Slezska a to po dvou stoletích přestalo i formálně být součástí Polska. Od třináctého století se název Slezsko stává souhrnným označením pro všechna slezská knížectví, která se účelově sdružovala pro dosažení svých cílů a stále cítila sounáležitost. S opětnou centralizací započal uherský král Matyáš Korvín, kterého si Slezané zvolili roku 1469 za vévodu. Matyáš omezoval moc jednotlivých knížat a pro celé Slezsko zřídil úřad královského hejtmana, který se stal napříště trvalým slezským úředníkem. Tyto snahy ukončila až smrt Matyáše roku 1490. Jeho nástupcem se stal Vladislav Jagellonský, český a uherský král, a rozhodující část vlády ve Slezsku se vrátila do rukou stavů. V centralizaci správy země pokračoval až nástupce Jagellonců na českém a uherském trůnu, Ferdinand I. Habsburský. Posílil vliv panovníka na soudnictví a v roce 1557 zřídil slezskou královskou komoru pro správu slezských financí. Významně se zvýšila centrální moc panovníka po porážce stavovském povstání roku 1620. Stavy ztratily zákonodárnou iniciativu a správa Slezska podléhala nové instituci ve Vratislavi, tzv. vrchnímu úřadu. Ten byl podřízen, jako všechny země Koruny české, české dvorské kanceláří sídlící od roku 1624 ve Vídni. Významně posílily i pravomoci panovníkem jmenovaného vrchního zemského hejtmana. Tento stav přetrval až do období válek o rakouské dědictví v polovině 18. století.
 

2. Území kolem severní hranice Moravy a příklon Opavska a Krnovska ke Slezsku

 
     Část území, které dnes v ČR chápeme jako slezské, totiž širší Opavsko, mělo zpočátku jiné osudy než samotné Slezsko. V období Velké Moravy severní hranice jádrového území Moravy probíhala po jižních svazích Jeseníků, Oderských vrchů, dále prostorem Moravské brány k jižním svahům Moravskoslezských Beskyd (a dál k severnímu Váhu). Bezprostředně na sever od této čáry sídlil kmen Holasiců, přibližně v okolí dnešní Opavy a Krnova. Na sever od něj byla sídla Opolanů, východně od řeky Ostravice sídlili Vislané. Území severně od Jeseníků se dočasně dostalo do moravské moci její expanzí do Polska v poslední třetině 9. století. Jak dlouho bylo v moravském držení, nelze říct, koncem 10. století se jej zmocnily Čechy a po nich tehdy se rodící Polsko. Teprve někdy za vlády prvního Přemyslovce nad Moravou, Břetislava, opět území severně od Jeseníků připadlo Moravě, přičemž po celé délce severních hranic sousedila Morava s Polskem. Hranice procházela od vrcholu Smrk Ramzovským sedlem k Červenohorskému sedlu a Malému dědu, odtud severovýchodním směrem západně od pozdějšího Cukmantlu (Zlatých Hor), který tedy ještě byl moravský, k dnešnímu Prudniku (tehdy rovněž moravskému) a severně od Osoblahy se hranice stáčela k jihovýchodu a víceméně přímou čarou směřovala k Bohumínu. Tam se napojovala na řeku Ostravici a po ní běžela až ke dnešním slovenským hranicím. Severně od takto vymezené hranice se nacházelo Polsko.
 

Přibližné vedení severní hranice Moravy na počátku 13. století.
Přibližné vedení severní hranice Moravy na počátku 13. století.

 
     Moravské území severně od Jeseníků a Oderských vrchů se podle výše zmiňovaného kmene Holasiců nazývalo holasická provincie a bylo součástí olomouckého údělu; zhruba od poloviny 13. století se mu začalo říkat Opavsko. Někdy mezi léty 1260—1269 toto území udělil český král Přemysl II. svému nemanželskému synu Mikulášovi, který v pozdějších létech užíval titulu knížete opavského. Přestože se Mikulášovo panství stále považovalo za součást Moravy, bylo tak zahájeno vzdalování Opavska od Moravy. Roku 1318 český král Jan udělil Opavsko již jako samostatné, od Moravy oddělené knížectví Mikulášovu stejnojmennému synovi a to potvrdil i Janův nástupce Karel, když opavského vévodu učinil 1348 leníkem českého krále stejně jako moravského markraběte. Opavsko již tedy formálně nebylo součástí Moravy, nebylo ale ani součástí Slezska. I Jan Amos Komenský v 17. století na své mapě znázornil Opavsko jako zvláštní zemi mezi Moravou a Slezskem. Opavsko sice bylo vytrženo z Moravy, ale přesto k němu i nadále bylo poutáno těsnými svazky: na Opavsku platilo moravské právo a opavské soudy se odvolávaly na Moravu.
     Ke Slezsku začalo Opavsko směřovat ve chvíli, kdy se opavský Mikuláš II. stal po smrti tamního posledního piastovského knížete Leška knížetem ratibořským a tím pádem jedním ze slezských knížat. Podobně jako slezská knížectví i Opavsko v následujícím období postihl rozpad na menší celky, oddělilo se zejména Krnovsko, pak Hlubčicko, Hlučínsko a Bruntálsko (některé se ale v budoucnu zase sloučily). Ve 2. polovině 15. století všechny části Opavska získal český král Jiří a po něm ho vlastnili jeho nástupci. Král Matyáš udělal roku 1613 závažný krok: udělil Opavsko jako léno Karlu z Lichtenštejna, ale jako slezské knížectví, to znamená, že Opavsko zařadil do Slezska. Proti tomu protestovali opavští i moravští stavové, naproti tomu větší města, včetně Opavy samotné, která se řídila stejným právem jako většina slezských měst, přechod do Slezska uvítala (k definitivnímu přechodu Opavska do Slezska došlo až roku 1659). Karel z Lichtenštejna obdržel roku 1622 i sousední Krnovsko a opět tak spojil obě části starého opavského knížectví. Opavské knížectví v majetku Lichtenštejnů zůstalo až do roku 1918.
 

3. Rozdělení Slezska

 
     V polovině 18. století bylo Slezsko hospodářsky nejvyspělejší a nejbohatší částí habsburské říše a mimo východní část Horního Slezska národnostně téměř celé německé. To v kombinací se skutečností, že habsburský císař Karel VI. neměl mužské potomky, nemohlo ujít pozornosti pruského krále Fridricha (Bedřicha) II. Ten nejprve vystoupil s nárokem na Krnovsko, o které jeho rod přišel za Třicetileté války, a posléze svůj nárok rozšířil na celé Slezsko. Proti pruským zbraním habsburské vojsko Marie Terezie neuspělo, takže se Bedřich zmocnil téměř celého Slezska, všude vítán místním obyvatelstvem. Marii Terezii zůstalo a bylo potvrzeno vratislavským mírem roku 1742 pouze knížectví těšínské a jižní část území knížectví niského, krnovského a opavského. Pro tuto malou část původního Slezska byl zřízen tzv. královský úřad v Opavě a zachovány byly i některé tradiční funkce zemského sněmu. Území si v habsburské monarchii ponechalo i tradiční jméno Slezsko a přestože bylo rozděleno územím Moravy (Ostravskem) na dvě nesouvisející části, zůstalo zpočátku samostatnou zemí.
     Nástupce Marie Terezie Josef II. roku 1782 z praktických důvodů uhájený zbytek Slezska sloučil s Moravou, přičemž v čele země stálo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. Sloučení vydrželo až do roku 1850, kdy v rámci reorganizace státní správy, byla slezská území oddělena od Moravy jako samostatná provincie v čele s místodržitelstvím v Opavě. Přispěly k tomu i petice a žádosti obyvatel rakouského Slezska, kteří kritizovali spojení se slovanskou Moravou s odůvodněním: “že smýšlení a věrnost Slezska je skrz naskrz německé”. Oficiální název byl Vévodství Horní a Dolní Slezsko, což spíše odpovídalo přáním panovnického dvora než skutečnosti. Tento stav přetrval až do konce první světové války s výjimkou několika měsíců roků 1860—1861, kdy byla Zemská vláda slezská zrušena a správa provincie podřízena moravskému místodržitelství v Brně.
 

4. Slezská území v ČSR mezi válkami

 
     Situace rakouských slezských území po prohrané válce a rozpadu Rakouska-Uherska byla velmi nepřehledná. 30. října 1918 němečtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili utvoření provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou o rozloze 6.534 km2 s 643.000 Němci a 25.028 Čechy. Provincie zahrnovala prakticky celé západní rakouské Slezsko včetně německých oblastí severní Moravy a malé části severovýchodních Čech. Na východní část rakouského Slezska, tedy území Těšínska, vzneslo naopak nárok Polsko, odvolávajíce se na etnický princip a vytyčilo hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Již 19. října 1918 byla založena Národní rada knížectví Těšínského jako orgán Poláků žijících v těšínském Slezsku, která měla za cíl připojení země k polskému státu. Československá vláda, odvolávajíc se po vyhlášení samostatnosti 28. října 1918 na historické právo, pokládala části tzv. Rakouského Slezska, sestávající z Opavska, Krnovska a Těšínska, za součást nově vytvořené Československé republiky, se státní hranici na Visle. Koncem listopadu začala československá vojska, prakticky bez odporu, obsazovat provincii Sudetenland, takže na základě rozhodnutí československé vlády mohla zahájit 19. prosince činnost v Opavě Slezská zemská vláda v čele se zemským prezidentem. Složitější byla situace na Těšínsku. Polská strana se rozhodla na sklonku roku obsadit vojensky východní část Těšínska až po řeku Olši včetně Těšína a 15. ledna 1919 dokonce zřídit zemskou vládu ve Slezsku s právem spravovat Těšínsko až po Ostravici. Následoval přesun československých vojsk ve dnech 19. a 21. ledna do Moravské Ostravy a 23. ledna 1919 byl zahájen útok. Bílska na řece Visle bylo dosaženo 31. ledna. Z jara 1920 následoval plebiscit za mezinárodního dozoru velmocí, které i ukončily spor výnosem z 28. července 1920 o rozdělení oblasti na řece Olši na západní a východní část včetně správního místa Těšína mezi oba státy a rozhodly tak o stavu, který přetrval až do roku 1938. Již o rok dříve Versailleská mírová konference rozhodla o tom, že část ratibořského okresu — Hlučínsko, původně součást pruského Slezska obydlená tzv. Moravci, připadne Československu.
     V únoru 1922 došlo k přejmenování Slezské zemské vlády na Zemskou správu politickou. O šest let později, 1. prosince 1928 byla organizačním zákonem sloučena slezská území v ČSR s Moravou do Země moravskoslezské, kterou nadále řídil zemský úřad v čele se zemským prezidentem se sídlem v Brně.
 

5. Slezská území v ČSR po druhé světové válce

 
     Přes určitou napjatost vztahů mezi Polskem a ČSR vážící se k problematice Těšínska byl na mezinárodní úrovni postupně obnoven stav z roku 1938. Jiná byla situace uvnitř státu. Československá vláda, která se stále více dostávala pod vliv komunistů podporovaných přítomnými sovětskými vojsky, již 15. května 1945 rozhodla o zřízení expozitury Moravskoslezského zemského národního výboru v Brně a jeho sídlo umístila do Ostravy. Do oblasti expozitury patřily kromě slezských okresů i moravské okresy Nový Jičín, Místek a statutární město Moravská Ostrava. Komunisté si tak v tomto převážně průmyslovém regionu, kde měli tradičně vysokou podporu, snažili vytvořit co nejpevnější základnu pro další boj o uchopení moci v celém státě.
     Mezi lednem 1946 a listopadem 1947 probíhal organizovaný odsun Němců z ČSR. Ke konci roku 1947 tak z původních 317.000 Němců na území Moravskoslezské expozitury zůstalo necelých 15.000. Pro zaplnění uvolněné prostoru po Němcích byla Osídlovacím úřadem organizována osídlovací akce. Do poloviny roku 1947 se na tato území přistěhovalo přes 180.000 obyvatel. Z toho 15.000 ze Slovenska a přibližně stejný počet ze zahraničí. Další příliv obyvatelstva měl již spíše charakter posilování stále se rozšiřující základny těžkého průmyslu a hornictví tehdejšího Československa na Ostravsku a skončil prakticky až v sedmdesátých letech. To umožnila jak koncentrovaná výstavba nových obytných čtvrtí například v Karviné či Ostravě tak i zcela nové, dnes osmdesátitisícové město Havířov.
     Po ovládnutí celé republiky komunisty v roce 1948 byl připraven a k 1. lednu 1949 vstoupil v platnost zákon o krajském zřízení. Slezská území v ČSR byla rozdělena do dvou krajů, Ostravského a Olomouckého. Tento stav trval do roku 1960, kdy byla přijata nová územní reorganizace státu. Slezská území se stala součástí Severomoravského kraje a slučováním a změnou podoby okresů prakticky vymizela historická moravsko-slezská hranice.
 

6. Slezská území v ČR dnes

 
     Odsun Němců, tvořících v západní části slezských území v ČSR výraznou většinu populace, masivní poválečné osídlovací akce rozmělňující polskou menšinu na Těšínsku a především dlouhodobá migrace na Ostravsko přinesly nejen radikální změnu v národnostním složení slezských území v ČR, ale i zásadní změnu v jejich sídelní struktuře. Především často až bezohledné rozšiřování ostravské aglomerace, rozkládající se na moravsko-slezském pomezí, fatálně zpřetrhalo historické vazby v regionu. Původní Těšínsko, již tak postižené přenecháním své historické centrální části Polsku, bylo zasaženo růstem nejen Ostravské aglomerace ale i Třince a Frýdku, provázeném masivní migrací nových obyvatel z celého Československa. Historické vazby a tradice tak přetrvávají především v příhraničních oblastech Českého Těšína a Jablunkova, kde se nachází i nejpočetnější polská menšina. Relativně lépe je na tom Opavsko včetně Bruntálska. Přestože i zde došlo k výrazné změně národnostního složení — majoritní německé obyvatelstvo bylo nahrazeno migranty z celé tehdejší ČSR — a přestože východ území je pod vlivem ostravské aglomerace, jde o jediné slezské území v ČR, které může navázat na historickou kontinuitu Opavského knížectví. Naopak malé, původně zcela německé území Jesenicka, kdysi pohraniční část dolnoslezského knížectví niského, prakticky opustilo veškeré historické vazby a tradice.
     Přes tyto zásadní změny se při sčítání obyvatelstva v roce 1991 překvapivě ke slezské národnosti přihlásilo na historických územích Slezska 38.000 obyvatel a dalších 7.000 v jiných regionech. V roce 2001 však tento počet klesl jen na cca 10.000 obyvatel v celé ČR a při sčítání lidu 2011 se přihlásilo ke slezské národnosti 12.000 osob. Protože neexistuje seriózní průzkum “fenoménu” slezské národnosti v ČR, je velmi těžké určit jeho kořeny. V současnosti existuje trvalá snaha o uznání slezské národnosti v Polsku, která je reprezentovaná i mezinárodně známou organizací Ruch Autonomii Śląska (RAŚ). Logické se tedy zdá, hledat vazby slezské národnosti v ČR na mateřské Slezsko v Polsku a její příslušníky mezi menšinou hovořící polskými nářečími. Tomu však neodpovídá územní rozložení Slezanů v ČR. V oblasti Českého Těšína a Jablunkova, kde je jádro polské menšiny, se ke slezské národnosti téměř nikdo nehlásí. Naopak nejvíc Slezanů je v okolí Opavy, ale mimo vlastní Opavu, a to především na severovýchodě v okolí Kravař a Hlučína. Jde o území původního Hlučínska, v současnosti lidově zvaného “Prajzská”, které bylo od roku 1742 součásti Pruska a teprve v únoru 1920 bylo připojeno k nově vzniklému Československu. Toto území bylo obýváno Moravci, tedy lidmi hovořícími moravskými nářečími.
     Moravci s průběhem doby začali pruský stát považovat za svou vlast a hovořili jak svým “moravským” nářečím, tak německy. Po roce 1871 byla sice jediným úředním jazykem v celém Prusku němčina, “moravština” se ale dala i nadále studovat na gymnáziích v Ratiboři a Hlubčicích. Svoji kulturní a historickou odlišnost si “Prajzové” udržují i v současnosti. Tato historická vazba na pruské Slezsko tak může být i důvodem jejich přihlášení se ke slezské národnosti. Vyjadřují tím svůj pocit odlišnosti od Čechů, kterých je v okolí většina, ale i Moravanů, ke kterým se hlásí někteří lidé z přilehlých, původně slezských území Rakouska či historického území Moravy. Podobné důvody mohou existovat i u části neodsunutých slezských Němců z jižního okolí Opavy, kteří však své němectví v minulosti kladli vždy výše než slezanství.
     Kořeny slezské národnosti v ČR tedy prozatím zůstávají neodhaleny, tím spíše, že i v místech s nejvíce přihlášenými je jejich podíl jen cca 3%. Problémem je i skutečnost, že se doposud neustavila ani žádná organizace, která by slezskou národnost v ČR reprezentovala, nebo alespoň část jejich příslušníků organizovala. Je možné, že se Slezané v ČR vydají cestou Moravanů, kteří již v současnosti tvoří téměř sedm set tisícové společenství s jasně definovanými kořeny, společnou historií a kulturou, nebo se naopak přimknou k rodícímu se slezskému národu v Polsku. Mohou se spokojit i se současnou pozicí specifické regionální varianty českého národa, případně nalézt pro sebe cestu zcela novou. Postavení a vnímání slezanství v ČR je tak otázkou dalšího vývoje budoucích let.
     V oblastí správní byl po pádu totalitního režimu v roce 1990 zrušen Severomoravský krajský národní výbor, přičemž státní správa byla ponechána beze změn. Další změna členění státu vstoupila v platnost v roce 2000. Znamenala však, s drobnými změnami, pouhý návrat ke krajům zavedeným komunisty již v roce 1949, tedy rozdělení slezských území v ČR do Ostravského a Olomouckého kraje. Ostravská aglomerace, počtem obyvatel mnohonásobně převyšující slezská historická území, svojí polohou vytváří zcela novou sídelní strukturu na moravsko-slezském pomezí, a proto je možnost obnovení samosprávy pouze slezských území na vyšší než okresní úrovni prakticky nemožné. Přestože tento stav celkem vyhovuje mase přistěhovalého obyvatelstva především z Ostravska, kritické hlasy se stále ozývají z historických oblastí Opavska a Těšínska. Žádají nejen větší respekt k historickým slezským tradicím, ale i posílení postavení tradičních center, která byla v období “totality” potlačována ve prospěch “dělnických” měst, jakými byly Ostrava či Karviná.
 

Slezská národnost ve sčítání lidu, domů a bytů 2001
Slezská národnost ve sčítání lidu, domů a bytů 2001

 

Slezská území v ČR v současnosti
Slezská území v ČR v současnosti

 
 
 
Použitá literatura
 
Ottův slovník naučný. Jan Otto, Praha 1888—1909
Slezsko. Jaroslav Bakala a kolektiv, Matice slezská, Opava 1992
Evropa v proměnách staletí. František Honzák a kolektiv, Nakladatelství Libri, Praha 1995
Dějiny Moravy v datech. František Čapka, CERM, Brno 2001
Dějiny českého Slezska. Dan Gawrecki, Slezská univerzita, Opava 2003
Dějiny Slezska v datech. Rudolf Žáček, Nakladatelství Libri, Praha 2004
• Mapy č. 2 a č. 3. převzaty z dalsimoravak.wordpress.com se souhlasem autora