Bratři Čapkové – O tom jméně

Buď je na to příliš pozdě, anebo příliš brzo, ale rozhodně je nečasové povídat to; byla to představa, která nás těšila v prvních dobách po převratu a která se nám tuze často vrací dodnes. Byl to takový sen, jak by se měla jmenovat naše repu­blika. Dnes má jméno, tedy je nečasové mluvit o tom; ale to jméno není docela podařené, a je vždycky časové myslit na něco lepšího, než je to, co je.
     Naše republika se totiž, ať to víte, jmenuje Československo, Tchécoslovaquie, Czecoslovacchia, Czechoslovak Republic, Tschechoslowakei, Tjekoslovakie a podob­ně.

 
     Libozvučné to není, pro cizince má to zvuk dokonce trochu šprýmovný, a ve francouzských šantánech užívají toho slova jako něčeho ukrutně humorného, co samo sebou musí každého rozveselit. Ale nadto má toto filologicky podivné slovo horší vady: je to slovní slepenec docela jako Rakousko-Uhersko, což budí dojem také politického slepence. Řek­něte sami, zda byste měli valnou důvěru řekněme k státu belgickovalonskému. Řekli byste, že je to politické dvoj­spřeží, které se příležitostně může zase rozdělit a je dočasně spojeno jen nějakým ústavním řemenem. Je to jméno dvou národů, a nikoliv jednoho státu. Není to vůbec jméno teritoriální, a není to také jméno národa. Ani Čech, ani Slovák není Čechoslovák; a je docela pochopitelno, že Němec z Liberce nebo Maďar ze Žitného ostrova, i kdyby zvláštní náhodou byl loajální, se také necítí zrovna Čechoslovákem, protože to jméno je etnografické, a nikoliv teritoriální. Toto filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno je tedy ke všemu ještě politicky chatrné. Nereprezentuje ani nějakou státní jednotu, neboť je dvojaké, ani státní území, neboť je národopisné, ani historii, neboť je novopečené. Je to jméno, které bylo utvořeno jistě ze silných politických důvodů a bylo pro první čas patrně nutné. Ale je otázka, je-li ušito k neroztrhání.
     A tak tedy se nám tehdy zdálo, že je kdesi v minulosti jméno, které má pěkný zvuk a zvláštní náhodou označuje v dějinách teritorium naší republiky. Je to Velká Morava, říše Svatoplukova. Velká Morava, v minulosti jediné delší spo­jení Čech, Moravy a Slovenska, název ryze teritoriální, jméno zvučné a reprezentativní. Grande Moravie, Great Mora­via, tato firma by nezněla špatně za hranicemi, nezněla by nelibě nám Čechům, ani sebeautonomnějším Slovákům, ani slovenskému lidu, který se naivně cítí bratrem „Moravců“, ale nikoliv Čechů, a nezněla by nepříjemně ani našim jino­národním menšinám, neboť by je etnograficky neškrtala z povrchu zemského, jako to činí naše nynější státní firma. Náhodou nejsme vůbec z Moravy a nemluví z nás lokální vlastenectví; ale krása jména Velká Morava, jména jednot­ného, nerozštípnutého, historického a slavnostního, jména značícího střed, svazek a jaksi společný stůl obou národních větví, těšila nás tehdy nesmírně. Říkejte si stokrát po sobě Velká Morava, Moravia Magna, Grande Moravie, abyste při­šli na chuť tomu zvučnému, širokému, jednotnému slovu, slovu bez kazu a trhlinky, oblému a hrdému, sytému a srosti­tému, názvu, jenž je světový i důvěrný, beze stínu směšnosti, velký a sladký, nový a prastarý.
 

 
     A když už jsme tak milovali toto zapomenuté slovo, těšili jsme se i z jeho graficky tak pěkné iniciály V M, iniciály, jež sama o sobě se podobá ornamentu; z jeho zvuku, jenž je prost nepříjemných sykavek a pohodlně vyslovitelný každému národu na světě; z jeho zevní důstojnosti, jež by mladému státu získávala „na první pohled“ důvěru. A mysleli jsme na to, jak by toto jméno samo dalo znak novému státu; znak nesešitý z heraldických vzorků, nový a republikánský, výmluvný a srozumitelný:
     Svatoplukovy pruty, svázané jako liktorská hůl, obepínající místo liktorské sekery meč nebo ještě raději lopatu jako odznak práce; znak sesterský k státnímu znaku Republiky francouzské, připomínající nejstarší republikánský emblém, ale přitom ideou čistě domácí a historický, značící státní útvar jednotný a soudržný daleko výmluvněji než heraldická koperdeka skládaného erbu, znak plný vážného smyslu a poučení. A krom toho jednoduchý, krásně užitelný pro pečeť, mince i známky, vojanské knoflíky a úřední listiny, elegantní a čitelný, podobný dobré tovární známce.
 

 
     Mysleli jsme i na to, jak by přívětivě, bez odiózních historických zbytků vypadala mapa střední Evropy, kdyby se místo Maďarsko říkalo Panonie, místo SHS kdyby se vzkřísil Napoleonův název Ilýrie a místo německého Rakouska byla na mapě stará alpská Récie; co třecích ploch by odpadlo těmito klasickými názvy, jež by navázaly na minulost dávno už nezjítřenou. Ale to je záležitost jiných. Tehdy se nám zdálo, že aspoň u nás by se dobře a jednotně žilo pode jménem, jež by nebylo fonetickým strašidlem a politickým konglomerátem, jež by zkratkou obsáhlo prastarou soudržnost státního útvaru zbrusu nového a pojmenovalo nesourodé obyvatelstvo názvem, jenž by nikoho národnostně nejítřil. Neboť nepodceňujte jméno, že je jenom jménem; jméno je zároveň kus pýchy, jméno je reprezentace, a kdyby kdokoliv z nás stál najednou před úkolem, aby si pro sebe sama vymyslel zbrusu nové jméno, jistě by to udělal náramně vážně pod měřítkem vkusu a důstojnosti.
     Dobrá, byl to sen z roku 1918. Líbí-li se vám jenom trochu, řekněte aspoň, že ani dnes není pošetilé a docela zbytečné vzpomenout si na něj.
 

Josef Čapek / Karel Čapek

Lidové noviny, roč. 30, 1. ledna 1922, str. 1—2