Na seznamu moravských měst a obcí vlajkové iniciativy Moravské národní obce si opětovně přeje být město Fulnek, které se dne 5. července 2014 připojuje doprovodnou akcí — zpřístupnění a propagace pamětihodností města. Na katastru města a jeho okolí se nachází mnoho drobných sakrálních staveb, tzv. Božích muk. Jedna z nich, téměř zapomenuta, je zasvěcena moravským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi. Boží muka je postavena na soukromém pozemku v ulici U Sýpky, u obnovené části zdi klášterní zahrady. „Je pěkné, že se dnes dostává pozornosti těmto drobným a často v době dávno minulé zničeným či silně poškozeným památkám“, sděluje pan Josef Pavlíček, zastupitel města Fulneku, který ji v roce 2007 opravil.
Boží muka zasvěcená Cyrilu a Metodějovi
Dnes se zastavíme u téměř zapomenutých Božích muk, která jsou zasvěcena našim věrozvěstům Cyrilu a Metoději. V loňském roce uplynulo 1150 let od doby, kdy se tito misionáři vypravili v roce 863 na žádost knížete Rostislava na Velkou Moravu. V krátkosti si připomeneme jejich životní osudy, poslání a jejich jediné pamětní místo ve Fulneku.
Bratři Metoděj (815 — 885, vlastním jménem Michal) a Cyril (826 — 869, vlastním jménem Konstantin) pocházeli z makedonské Soluně. Cyril byl vysvěcen na kněze, stal se kanovníkem při patriarchálním chrámu Boží Moudrosti a profesorem křesťanské filozofie na univerzitě. Jeho bratr byl státním úředníkem, později vstoupil do kláštera a stal se mnichem. Před příchodem na Moravu sestavil Cyril písmo vhodné pro slovanské jazyky a přeložil evangelia, misál a k evangeliím napsal předmluvu.
EVANGELIUM | dobrá zpráva, radostná zvěst | — text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
MISÁL — liturgická kniha používaná v katolické církvi. Obsahuje modlitby, které přednáší kněz. Poslední latinské vydání misálu je z roku 2000, český misál v národním jazyce byl vydán roku 1983.
Na Moravě měli bratři velký úspěch, důvodem byl především příklad křesťanského života a smýšlení a v neposlední řadě používání srozumitelného slovanského jazyka při bohoslužbách. Již asi za pět let byla celá Morava křesťanská. Roku 867 se vrátili do Říma obhájit svou činnost. Po Cyrilově smrti (14. 2. 869) se Metoděj vrací na Moravu, kde se věnoval překladu zbývající části Písma svatého do slovanského jazyka, přeložil životopisy církevních otců a církevní zákoník, nadiktoval překlad Starého a Nového zákona a sepsal několik vlastních právnických spisů. Metodějovou smrtí 6. dubna 885 končí i období slovanské liturgie na Velké Moravě (v Čechách se na některých místech udržela až do 11. století). Jedenáct let po Metodějově smrti zakázal papež Štěpán VI. užívání slovanského jazyka při bohoslužbě.
Žáci věrozvěstů po vyhnání z Moravy odešli působit do Bulharska a Chorvatska. Cyril a Metoděj se stali našimi duchovními otci, kteří s liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století. Po nich až II. Vatikánský koncil v letech 1962 — 1965 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky. V roce 1863 byli Cyril a Metoděj prohlášeni za patrony všech slovanských národů a papež Jan Pavel II. je 31. 12. 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní a západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy. Dílo svatých bratří ze Soluně mělo nesmírný význam pro celé Slovanstvo. Svátek sv. Cyrila se slaví v pravoslavné církvi odpradávna dne 14. února a svátek sv. Metoděje dne 6. dubna, tedy v dny jejich úmrtí. Jejich společná slavnost se slaví v pravoslavné církvi 11. května.
Památka obou svatých bratří byla během staletí téměř úplně potlačena. Například v latinských misálech určených pro olomouckou diecézi z let 1499 — 1505 není o svatých Cyrilu a Metoději pražádná zmínka. Teprve v 19. století národní buditelé obnovili jejich památku v našem národě. Za působení papeže LVA XIII. byl okružním listem „GRANDE MUNUS“ ze dne 30. 9. 1880, i když neodborně a nevědecky, vyzdvihnuty zásluhy svatých bratří. Tento papež stanovil svátek Cyrila a Metoděje na den 5. července, ačkoliv tento den nesouvisí s jejich životem.
Okružní list GRANDE MUNUS | Veliký úkol | — vydal papež Lev XIII. (30. 9. 1880), ve kterém připomíná nesmírné zásluhy slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje a vyzval k pokračování v jejich díle s cílem přivádět Slovany k jednotě víry.
Propagace města
Město Fulnek má stejně jako jiná města svou nenapodobitelnou atmosféru, která na Vás zapůsobí již při vstupu. Ve vzácné shodě se zde spojila historie se svými ojedinělými kulturními památkami a moderní současností. Město vzniklo v době velké kolonizace severovýchodní Moravy a leželo při jedné větvi proslulé Jantarové stezky spojující v dávných dobách Středozemí s Pobaltím. První písemná zmínka pochází z roku 1293. Město v té době bylo již plně organizované a právně i hospodářsky ovlivňovalo život v okolních obcích. Fulnecké panství ve 13. století náleželo Lichtenburkům, později se dostalo do vlastnictví pánů z Kravař. V roce 1468 přešlo na Žerotíny, kteří jej v roce 1480 nechali zapsat do olomouckých zemských desek. Tak odpadlo Fulnecko od Opavska a stalo se součástí Moravy. V rukou Žerotínů zůstalo panství do roku 1540. Po krátké vládě Cetryšů z Kynšperka a Svojniců z Pilmsdorfu přešlo na českobratrský rod Skrbenských z Hříště. V té době měli zde své významné středisko čeští bratři. Jejich působení bylo spojeno s rozvojem vzdělanosti, kterou Jednota bratrská a její škola šířily nejen mezi obyvateli Fulneku a jeho okolí, ale i mezi šlechtickými potomky, kteří se připravovali pro studium na německých univerzitách. Období rozkvětu a slávy školy vyvrcholilo v letech, kdy ve Fulneku působil jako rektor školy a správce bratrského sboru mladý Jan Amos Komenský. Přesto, že město nebylo ušetřeno válečných útrap koncem 2. světové války, dochovala se řada významných kulturních památek. Dnešnímu návštěvníku Fulneku nabízí město především historický odkaz v podobě monumentální kulisy zámku, jenž byl v rámci restituce vrácen potomkům posledního majitele. Na protějším svahu můžeme spatřit rekonstruovaný kostel sv. Josefa při kapucínském klášteře, sousedící s upraveným areálem středověkého hřbitova s kaplí sv. Rocha z roku 1632 a vilou Loretou. V městě samém patří k pokladům dějin světové vzdělanosti i Památník J. A. Komenského s dochovanou budovou Sboru, v níž Komenský žil a působil. V přilehlém parčíku se tyčí socha Učitele národů v působivém pojetí Jana Štursy. Nad náměstím můžeme zhlédnout augustiniánský klášter s gotickým ambitem a stylově čistým barokním chrámem Nejsvětější Trojice s nejkrásnějším interiérem na Moravě. Mezi další kulturní památky, které se nacházejí v centru města, patří sochařská výzdoba samotného náměstí včetně přístupového schodiště ke kostelu, radnice, Městské zvonice s pozůstatkem městských hradeb. Vzhledem k tomu, že Fulnek je malebným městem nejen s bohatými dějinami a množstvím historicky a umělecky cenných památek, nýbrž i s poutavým přírodním prostředím, stává se přitažlivou lokalitou pro domácí i zahraniční návštěvníky.
Kapucínský klášter ve Fulneku
Areál kláštera se rozkládá na návrší za Husím potokem, mimo obvod středověkého vzhledu města. Vytváří významnou dominantu a rovněž vyvažuje hmotu zámeckého komplexu na protějším vrchu. Kapucínský klášter byl založen Janem Bruntálským z Vrbna roku 1668, jádro klášterních staveb dále vzniklo v 70. letech 17. století. Kostel svatého Josefa byl vybudován v letech 1674—1683. V roce 1676 a 1695 byl celý areál kláštera poškozen při rozsáhlých požárech města. Škody na objektech byly následně odstraněny a i v průběhu 18. století docházelo k dalším stavebním úpravám. Klášter řádu kapucínů byl zrušen v roce 1950, poté zůstaly objekty bez využití a komplex areálu chátral. V roce 2006 byla dokončena rekonstrukce kostela sv. Josefa, který v současné době slouží ke kulturně-společenským akcím. Klášterní konvent je zakonzervován a hledá se možnost jeho využití. Rekonstrukce kostela byla financována z programu EU (SROP), MK—ČR a Moravskoslezského kraje. Velký podíl na záchraně této dominanty měl nadační fond. Klášter i kostel jsou majetkem Moravskoslezského kraje, který spravuje Muzeum Novojičínska, p. o.
Památník Jana Amose Komenského
Architektura modlitebny, pozdějšího špitálu s kaplí sv. Wilgefortis, je v jádru renesanční, její současná podoba je výsledkem přestavby z počátku 18. století. Stojí na zvýšené podezdívce, vytvářející před průčelím obytné části stavby malou terasu, přístupnou po kamenném schodišti. Na západní straně budova přiléhá k bočnímu křídlu Knurrova domu. Východní část stavby (původní presbyterium) má polygonální závěr, po obvodu jsou masivní, jednou odstupněné opěráky, termální okna pocházejí z počátku 18. století. Západní část (původně loď) má hladké jižní průčelí, přibližně v jeho středu je renesanční kamenný portál restaurovaný roku 2005 akademickým sochařem V. Míčou s půlkruhovou archivoltou, přímou nadpražní římsou a vegetabilním dekorem ve cviklech. Nad římsou je alianční znak Jan Skrbenského z Hříště a Alžběty Petřvaldské (sňatek roku 1608, Jan zemřel v roce 1620), oválná kartuš je doprovázena po stranách volutově stočenými těly delfínů. V levé (východní) části fasády „lodi“ byl na počátku 18. století proražen nový jednoduchý vstup a okno do kaple sv. Wilgefortis, obojí s půlkruhovým záklenkem. Pravoúhlá okna lícující s fasádou na zbývající ploše průčelí jsou pravidelně uspořádána do pěti os a pocházejí z téže doby. V interiéru „presbyteria“ se dochovala původní valená klenba s lunetami, mezi ním a „lodí“ zůstal zachován široký lomený triumfální oblouk. Při úpravách na počátku 18. století byla původní loď rozdělena na dvě nestejné části — asi jen tři metry z plochy lodi zůstaly součástí nové kaple sv. Wilgefortis, zbytek prostoru, oddělený příčkou, byl upraven pro špitál — byl rozdělen barokním trámovým stropem na dvě podlaží a zděné příčky vymezily jednotlivé obytné místnosti.
Jan Amos Komenský (* 28. 3. 1592; † 15. 11. 1670), teolog, filozof, spisovatel, pedagog a poslední biskup Jednoty bratrské.
Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592, nejpravděpodobněji v Nivnici. Po studiích ve Strážnici, Přerově, Heidelbergu a Herbornu se stal učitelem na školách v Přerově a ve Fulneku. Ve Fulneku působil i jako bratrský kněz a správce sboru. Po porážce českého stavovského povstání v roce 1621 byl donucen opustit Fulnek. V roce 1628 odešel do exilu v polském Lešně. Zde působil až do roku 1656 (s výjimkou let 1641 — 1642 a 1642 — 1648), kdy byl zprvu povolán do Anglie a Londýna, a poté ve švédských službách psal učebnice v Elbinku a učil na gymnáziu v Šaryšském potoce. V roce 1656 po dobytí Lešna Švédy a požáru města odešel do nizozemského Amsterodamu, kde 15. listopadu 1670 zemřel. Nejslavnějšími díly J. A. Komenského jsou jeho učebnice Orbis pictus (Svět v obrazech) a Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená) vedle nejdůležitějšího díla pansofického Consultatio catholica de reformatio rebus humanarum (Obecná porada o nápravě věcí lidských) z roku 1658. V českém jazyce napsaná kniha Ráj srdce a labyrint světa (1623) se považuje za nejkrásnější českou knihu. Z fulneckého období jsou nejznámější jeho Listové do nebe (1619) — 1. česky tištěná kniha, dvoudílné dílo Starožitnosti Moravské a Mapa Moravy (1624). Zde začal pracovat také na dílech Poklad jazyka českého, Didaktika Magna a Labyrint světa a ráj srdce. „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoliv se koná, všech se týče“ — tak zní moudrý a výstižný, a přitom stále platný citát z díla světového myslitele, teologa, biskupa Jednoty bratrské, pedagoga i politika, jenž usiloval o mír mezi národy, zatíženými kletbou třicetileté války. Komenského pedagogický odkaz v podobě povinné školní docházky a důraz na samostatnou práci žáků, zvláště pak na studium jazyků, je světově uznávaný. Také jeho pedagogické zásady a postupy, zejména názornost a úkol motivace ve vyučování, se dodnes uplatňují ve výchově a vzdělávání nejen u nás, ale i v řadě zemí světa. Duchovní dílo tohoto velikána žije i v našem regionu, kde ve Fulneku, jak sám prohlásil, strávil tři nejšťastnější léta svého života (1618 — 1621). V oné době se rozvíjely na Novojičínsku i jeho zásluhou další bratrské školy (v Mořkově, Suchdole nad Odrou, Novém Jičíně, Starém Jičíně), které pomáhaly vzdělávat mládež.
Zámecký komplex
Zámecký komplex leží na trojúhelném ostrohu protáhlého návrší severovýchodně od historického jádra města. Skládá se ze dvou částí — z Horního zámku a mladšího, tzv. Dolního zámku. Jeho dnešní podoba je výsledkem složitého stavebního vývoje. Na místě zámku stál hrad patrně již ve 13. století, první písemnou zmínku o něm nacházíme k roku 1372. Stopy nejstarší stavební fáze se dochovaly ve zdivu sklepů. K dílčím úpravám objektu došlo patrně několikrát v průběhu 14. a 15. století. Na konci 15. století nechal Jan ze Žerotína vybudovat druhou linii hradeb, která se částečně dochovala v základech Dolního zámku. Vedle průjezdu Dolního zámku je druhotně vsazena kamenná deska s aliančním erbem Jana ze Žerotína a jeho druhé ženy Machny, která nepřímo datuje stavbu hradeb do let 1475 — 1480. Při opravách zámku byly náhodně objeveny v novější zazdívce čtyři arkádové sloupy, které jsou důkazem dílčích renesančních úprav gotické stavby, prováděných Žerotíny na počátku 16. století. K zásadní přestavbě hradu v dvoupatrový renesanční zámek došlo až v 60. a 70. letech 16. století za nového majitele panství Baltazara Švajnice z Pilmsdorfu a jeho syna Jana. Na stavbě se podle archivních dokladů podíleli italští zedničtí mistři a kameníci, někteří trvale usazení ve Fulneku. Další, ještě v podstatě renesanční úpravy zámku byly prováděny na počátku 17. století za Skrbenských z Hříště, posledních nekatolických pánů na Fulneku. Nový majitel, Václav Bruntálský z Vrbna, získal panství po konfiskaci v roce 1622. V relativně pro Fulnek klidných válečných letech 1628 — 1633 prováděl úpravy svého sídla. Nechal přistavět nižší třetí patro zámku a nově vyřešil komunikaci mezi zámeckými podlažími vybudováním hranolové schodišťové věže. Ve čtyřicátých letech 17. století drželi Fulnek Švédové, kteří měli na zámku až do roku 1650 velkou vojenskou posádku. Po jejich odchodu, v letech 1653—1655, bylo modernizováno opevnění zámku, který tak získal charakter raně barokní pevnosti s dvojitou hradbou se zastřešenými rondely ve vnějším obvodu hrazení. Při hradbách byly postupně přistavovány konírny a hospodářské budovy. Zámek samotný si ještě v 18. století zachoval svůj renesanční vzhled čtyřkřídlého kastelu s nízkými nárožními věžicemi, atikou a raně barokní věží. V roce 1801 vypukl v zámku rozsáhlý požár, který se rozšířil i na město. Po něm byly v objektu provedeny zásadní stavební úpravy podle projektu Ing. arch. Jana Mihatsche, knížecího lichtenštejnského stavitele v Krnově, které pokračovaly až do roku 1824 a určily jeho dnešní podobu. Jedná se o severojižně orientovaný dvoutraktový hranol podélné dispozice na přibližně obdélném půdoryse. Stavba má čtyři nadzemní podlaží s vysokým, jen částečně zapuštěným suterénem. Hlavní, západní fasáda je mírně zalomená, mimo osu se nad ní tyčí hranolová věž s raně barokní bání. V krajině se pohledově nejvýrazněji uplatňují východní a severní fasáda. Na nároží těchto dvou fasád byla původně pětiúhelná barokní bašta, kolem ní byl přistavěn empírový pilířový portikus s patrovou terasou. Fasády byly upraveny na počátku 19. století, jsou jednoduše členěny lisénovými rámci a okny v hladkých šambránách. Budova je kryta mansardovou střechou s vikýři. V uspořádání interiéru se projevuje složitá stavební historie objektu — v suterénu se dochovaly ve východním traktu velké prostory s renesančními klenbami, v severní části traktu byl při stavebně-historickém průzkumu nalezen zlomek gotické klenby a ostění gotického portálu. V přízemí je dokumentována pozdně renesanční a barokní fáze vývoje objektu, ve východním traktu se dochovaly půvabné lunetové klenby se štukovým dekorem. Patra jsou plochostropá, jejich vzhled odpovídá baroku, část prostor byla upravena po požáru v roce 1801. Níže pod hlavní zámeckou budovou stojí tzv. Dolní zámek. Byl budován od poloviny 18. století na místě opevnění, po požáru byl v roce 1803 obnoven a upraven na byty a kanceláře vrchnostenských úředníků a hospodářské prostory. Jedná se o rozsáhlou podélnou, mírně zalomenou jednotraktovou budovu s mansardovou střechou, na severovýchodní straně s krátkým příčným křídlem s hlavním vjezdem do areálu. Průčelí, otočené k městu, rytmicky člení válcové baštové rondely s helmicemi, obdobné rondely jsou i na nárožích příčného křídla. Zámek je v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti.
Josef Pavlíček
radní a zastupitel města Fulneku