Vážené dámy, vážení pánové, je mi ctí promluvit k vám na tomto místě tak bytostně spjatém s moravskými markrabaty i s celou naší zemí a děkuji za tuto poctu Moravské národní obci. Vítám mezi námi naše drahé přátele z nejrůznějších evropských zemí a regionů, jako jsou Baskicko, Bavorsko, Čechy, Lužice, Slezsko, Wales, hrabství Yorkshire nebo město Rijeka:Welcome to Moravia, dear friends!
Je to zvláštní pocit zamýšlet se zde nad dvanácti stoletími dějin, kterými naši předkové prokazatelně prošli se jmenovkou Moravanky a Moravané. Máme-li se však pokusit nahlédnout do neprostupných mlh devátého století, nenalhávejme si, že o těchto dávných časech víme něco zcela přesného, že jim beze zbytku rozumíme. Skončili bychom jako ti vykladači dějin, jejichž bádání často vedlo – ať už z přemíry snahy nebo kvůli postranním motivům – k něčemu zcela jinému než k pravdivému poznání naší minulosti, jež je vždy jen nedostižným ideálem, který se však můžeme pokoušet dostihnout.
Ač popsané dějiny naší země jsou daleko starší, z minulosti se nám právě na počátku devátého století vynořuje raně středověký politický kmen Moravanů, přesněji řečeno jeho nejvyšší elity, v jejichž čele stál knížecí rod později zvaný Mojmírovci. Z historie se tehdy naopak vytrácí Avaři, dřívější orientální civilizační vzor Moravanů.
Franský císař Ludvík I. Pobožný svolal v listopadu 822 dvorský sjezd do Frankfurtu. Pro nás je podstatné, že pokud se pokusíme přeložit latinská slova jeho kronikáře a propagandisty v jednom, dočteme se v Letopisech Království Franků, že panovník rozkázal povolat velmože, s nimiž jednalo v záležitostech východních částí svého království. Na sjezdu vyslechl vyslance východních Slovanů, tedy Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů (v originále Beheimorum), Moravanů (resp.Marvanorum), Praedenecentů i v Panonii sídlících Avarů, kteří se k němu obrátili s dary. Moravané tak byli poprvé v dějinách zmíněni svým jménem.
O jedno desetiletí později se odehrála ještě zásadnější událost, jejímž důsledkem je mimo jiné to, že se tu dnes setkáváme my a že se potkáváme zrovna zde: s podporou knížete Mojmíra I. přijaly elity Moravanů od pasovského biskupa Reginhara křest. Moravané tak vstupují do světa křesťanského, do světa karolinského Západu, který jim přinášel především příslib mocenského, tedy vojenského i ekonomického úspěchu. Bavorské a moravské elity se provázaly, stýkaly a potýkaly se v divokém srdci Evropy doby raného středověku. Následující slavné, byť krátké dějiny Velké Moravy, cyrilometodějskou misii nebo Svatoplukovu expanzi zrovna vám nemusím blíže připomínat, to znáte lépe nežli já.
Morava poté přežila i dobytí českými Přemyslovci a vzkvétala po mnoho staletí v podobě samosprávného markrabství. Dvacáté století však naší zemi nepřineslo „pouze“ zánik naší autonomie pod tlakem totalit a centralismu. Konec Moravy, jak ji naši předkové znali, započal v polovině devatenáctého století národoveckou nenávistí zasetou mezi její slovansky a německy hovořící obyvatelstvo a skončil v polovině dvacátého století vyvražděním a vysídlením milionů obyvatel Moravy kvůli jejich etnicitě a národnosti. V hlavách nám po nich zůstal zmatek a frustrace, do níž se v dnešní vykloubené době noříme snad ještě hlouběji než dříve.
Zbavme se jí. Jsme pořád tady. Spolu s ostatními sdílíme naši zemi, kontinent, planetu, vesmír. Zklidněme se, nadechněme se, hledejme správnou cestu. Ne z pohledu této minuty, ale z pohledu budoucnosti našich dětí, i z pohledu věčnosti.
Pomocí minulého bychom se mohli zorientovat v přítomném a pak můžeme vykročit i do budoucna. Prosme tedy Boha a užívejme rozumu, abychom rozeznali viníky od obětí. Když už víme, kým jsme, ptejme se nyní, jak může být prospěšní ostatním.
Děkuji Vám za pozornost.
Mgr. Ondřej Hýsek Ph.D. je moravský historik, pedagog na gymnáziu, zastupitel městské části Brno-Královo Pole
