Nacionalismus | Nacionalismus (národovectví) má kořeny v 18. století a rozvíjel se především v 19. století. Původně šlo o moderní myšlenkový proud, zdůrazňující význam národa pro budování státu. Opíral se o tehdy platné vnímání národa, jako neměnné hodnoty, „dané Bohem“. Z tohoto myšlenkového proudu vychází i teorie národních států, na kterých je založeno dnešní uspořádání Evropy. Postupně byl pojem nacionalismu stále více spojován s ideologií a politikou expanze a nesnášenlivosti vůči jiným národům, které často přerůstají do přesvědčení o nadřazenosti vlastního národa nad ostatními. Pro tento extrémní nacionalismus se používá termín šovinismus.
Dnes je proto pojem nacionalismus, v jeho původním významu, nahrazován jinými výrazy. Současný nacionalismus je následně vnímán převážně ve své vypjaté politické podobě a jako takový je považován za překonaný a obecně nebezpečný.
Multikulturalismus | Pro pojem multikulturalismus je velmi těžké nalézt jednoznačnou definici. Původní pluralistický multikulturalismus klade důraz na odlišnost — kulturní rozmanitost. Každá kultura je pojímána jako ohraničený, samostatný do sebe uzavřený celek navázaný na skupiny a jejich členy. Nemělo by do něj být zasahováno, ale naopak by měl být podporován v samostatnosti. Oproti asimilaci či segregaci preferuje uchování kulturní a identitární specifičnosti jednotlivců a skupin, a zároveň v jejich plnohodnotném začlenění do společnosti včetně rovného přístupu ke zdrojům a příležitostem. Směr nazývaný liberální multikulturalismus je založen na liberálních hodnotách, je zaměřen zejména na jednotlivce a jeho začlenění se a vytvoření občanského společenství rovnoprávných osob. Žádná skupina nesmí být utlačována kulturami jinými a všechny kultury by si měli být rovny. Nejmladším směrem je kritický multikulturalismus, patřící k nejnovějším proudům neo-marxistické Frankfurtské školy. Zdůrazňuje přítomnost odlišností ve společnosti a k nápravě využívá pojmu solidarity, která nejen zachovává rozdílnosti, ale také pro každého člena společnosti nabízí společný cíl. Multikulturalismus jako relativně mladý světonázorový koncept, se objevil ve Spojených státech a v Kanadě v průběhu druhé poloviny 60. let 20. století. Následovala Evropa, kde se ale k multikulturalistické politické koncepci koncem 70. let přihlásilo jedině Nizozemsko. S postupem času došlo i zde k změně politické strategie, od „menšinové politiky“ k „integrační politice“, což reflektovalo nizozemské veřejné mínění, stále se výrazněji obracející proti koncepci multikulturalismu. Mnoho světových badatelů a politických komentátorů se v současnosti domnívá, že se multikulturalismus vyčerpal a nemá budoucnost. Je příliš rozporuplný a přináší příliš velké množství problémů, než aby mohl sloužit jako politická vize soudobých společností. Od multikulturalismu, jako politické vize se v posledních létech distancovali i největší evropští lídři.
Stanovisko Moravské národní obce
K pojmům, používaných některými diskutujícími na různých i našich fórech.
MNO se neztotožňuje se žádnou z uváděných teorií. Nacionalismus vidí v současné době jako překonaný a zpátečnický. Domnívá se, že jeho užití jako politická koncepce může být velmi nebezpečné. Přestože existenci národa považuje za velmi důležité vyjádření kolektivní příslušnosti, za primární považuje příslušnost k vlastní zemi. Národ nevidí v překonané představě 19. století, tedy jako neměnnou hodnotu seslanou Bohem, do které se lidé rodí a jehož příslušníky určují kritéria, stanovená vůdci národa. MNO vnímá národ, jako společenství obyvatel určité země, aktivně se hlásící ke své vlasti, její kultuře a historii. Jeho vyjádřením je patriotismus (vlastenectví), jedna z nejstarších kolektivních lidských vlastností, vztažený k rodné vlasti. V Evropě je nám vzorem Švýcarsko. Multikulturalismus odmítá již proto, že stejně jako u nacionalismu, kolektivní příslušnost je lidem připisována zvenčí, a to bez ohledu na způsob, jakým sami sebe vnímají či identifikují dotyční jednotlivci. Dle MNO se lidé sami mají právo rozhodnout jakého národa, či kultury budou součástí. Multikulturalismus jako politický koncept vnímá v příkrém rozporu se staletým evropským systémem států, kde nositeli státnosti jsou politické národy. Politický národ je přitom definován jako společenství občanů sdílejících společné hodnoty a zájmy ve společném státě a orientací jeho příslušníků na společnou budoucnost. To je neslučitelné s multikulturní koncepcí soužití odlišných kulturních skupin, kde každá skupina vyznává jiné hodnoty, má jiné zájmy a cíle. Takovéto soužití „vedle sebe“ ale nikoliv „spolu“, dříve nebo později musí vést ke střetu.
Ing. Jaroslav Krábek
předseda Moravské národní obce
Definice ? :
Národ tvoří společenství obyvatel určité země, aktivně se hlásící k zemi ve které se narodili nebo ve které na základě své svobodné vůle a přesvědčení žijí, respektují a ctí její kulturu i historii.
P.S. : Já to tak chápu, a dokážu pak respektovat ty, kteří mohou mít jiný mateřský jazyk. Musí však mít snahu hovořit(nebo naučit se)úřední jazyk té “ určité země „.
Panu Nippertovi:
Existují definice národa politického a národa etnického. Švýcaři nebo Kanaďané jsou politickým národem, a dokonce nemají ani jeden společný jazyk nebo mohou být také immigranty. Švýcaři mají čtyři úřední jazyky, v Kanadě musí immigrant podle tamních pravidel složit zkoušku z angličtiny nebo francouzštiny (Quebec), ústavy a dějin Kanady, aby se Kanaďanem mohl stát. Moravané to mají jednodušší, jsou podle mého mínění politickým národem, mluvícím česky (převážně), stejně jako Rakušané nebo Bavoři mluvící německy. Nacionalismus nebo nebo multikulturalismus je pro Moravany nepřijatelný.
Ostatně multikulturalismus byl vynalezen ve třicátých létech Herbertem Marcusem a George Lukácsem (tzv. Frankfurtská škola) jako prostředek k realizaci společenské revoluce s cílem likvidovat buržoasii (jak se dříve označovala tzv. střední třída). Ta idea vycházela z toho, že když se to nepovedlo krvavou bolševickou revolucí, má se pokračovat důslednou erozí kulturního a náboženského prostředí. Jedním z těchto prostředků eroze je právě multikulturalismus a také ateismus. Stoupenci této ideologie jsou dnes soustředěni v seskupení New Left.
Je xenofobie zlo?
http://www.youtube.com/watch?v=xemfkoU1lm8
Já si dovolím tvrdit, že teze „Moravané mluví česky“, je poněkud nacionální tvrzení. Ano naše národy mají společný spisovný jazyk, ale jeho pojmenování jazyk český je ryze politické rozhodnutí a vychází z českého nacionalismu 19. století. Je to stejně tak jazyk moravský jako jazyk český, viz. srovnej totožný jazyk mnoha jihoslovanských národů Srbů, Chorvatů, Bosňanů, Černohorců. Náš národ nevznikl vyčleněním z českého národa, existoval tu odpradávna .
Prostějov:
Nedávno nějaké pražské noviny vytkly prof. Fialovi, že v parlamentu mluví brněnským dialektem, přestože ten muž podle mne mluví tak čistě, spisovně a srozumitelně, jako málokdo.
Podle mne to bude tím, že se normou jazyka postupně stal pražský argot, všechny dabované filmy, písničky a dokonce i moderátoři médií na nás denně „mluvěj“ celé hodiny a spisovný jazyk začali považovat za dialekt. K tomu přistupuje naprostá neochota používat pravidla pravopisu na internetu (příčestí minulé, shoda podmětu, moje účetní například důsledně píše osobní zájmeno My jako MI) a invaze anglikanismů (outdoorová performance rockového frontmana).
Svého času jsem o tom napsal dr. Olivovi a nechtěj vědět, co mi odpověděl. Ale na druhé straně je fakt, že každý jazyk se vyvíjí, a třeba právě Angličané si s tím hlavu nijak nelámou. Prostě Vančurovým nebo Čapkovým jazykem už nikdo mluvit nebude, je třeba se smířit s tím, že pod pojmem čeština bude prostě něco jiného.
Je to tak, ale spíš než o pražském argotu, bych mluvil o tzv. obecné češtině.
Dnes je zkrátka trend, že v Česku se mluví obecnou češtinou a na Moravě převážně spisovně, moravská nářečí jsou v hlubokém útlumu. Dokonce bych řekl, že mladí v Brně opravdu začínají mluvit česky, ale v jiných koutech Moravy se s tím člověk zatím moc nepotká.
Čím větší město, tím víc se mluva nejen mladých podobá češtině. Slova jako „dělaj“, „utek“, „zasek“ slýchám čím dál častěji. Tak to vnímám v Olomoucu.
ing Nippert: „Musí však mít snahu hovořit(nebo naučit se)úřední jazyk té určité země.“
Nesouhlasím podobně jako pan Vichr. Například c.k. monarchie neměla žádný úřední jazyk a přesto stát dokázal respektovat nejrůznější jazyková i zemská společenství. Etnická skladba obyvatel Rakousko-Uherska byla velice pestrá.
Prof. Fiala mluví krásným spisovným jazykem, nemluví brněnským dialektem, ale má brněnský přízvuk. Pan Kalousek má zase středočeský přízvuk (jihočeská Bechyně patří do středočeské podskupiny) a často spisovně nemluví.
Argot je mluva pokleslé skupiny obyvatelstva (mluva pražské galérky, brněnský hantec…).
Jinak název Česko se pro Čechy nepoužívá. Jsme obyvatelé České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (netušil jsem, že Moravany budu muset poučit o preambuli Ústavy). Na Moravě se také převážně mluví obecnou češtinou, jen na východní Moravě se interdialekt do značné míry v koncovkách kryje se spisovným jazykem.
Ještě poznámka: Moravané nejsou (zatím) politickým národem.
Gotthard Morawetz: Název Česko se pro Čechy sic nepoužívá, ale že Čechy jsou česká část České republiky, že obyvatelé Čech jsou Češi a Češky, že bílo-červená bikolóra je vlajkou české země (jsou to české zemské barvy), že v hymně ČR opěvujeme Čechy a že vše v Čechách je právem jen a pouze české, tedy ani slezské ani moravské, tak na tom se snad také shodneme.